Francouzská Polynésie


Informace

Kulturně historické údaje
Nový Zéland a ostrovy dnešní Francouzské Polynésie byly osídleny a následně „objeveny“ Evropany jako poslední na světě. O původu zdejšího obyvatelstva se vedly dlouhé spory. Velmi zajímavou teorii přinesl norský badatel Thor Heyerdahl, který podal důkaz o tom, že první lidé mohli připlout z Jižní Ameriky. Nakonec mezi archeology a antropology převládl názor, že dnešní Polynésané přišli v několika vlnách z jihovýchodní Asie. V první fázi okolo roku 1600 před naším letopočtem byly osídleny ostrovy Papua Nová Guinea, Solomony a Vanuatu. Následovalo Fiji, Tonga a Samoa. Teprve o tisíc let později, v době od roku nula až do roku 600 našeho letopočtu přistáli první lidé u dnešních Společenských ostrovů a Markéz. Okolo roku 300 našeho letopočtu byl osídlen Velikonoční ostrov, v roce 400 Havajské ostrovy a teprve v 9. století Nový Zéland.
První obyvatelé připlouvali na kánoích – pirogách, které byly velmi zdařilé - co se týče materiálu i celkové konstrukce. Umožňovaly převoz zvířat (psi, vepři a slepice) a velkého množství plodin původně pocházejích z jihovýchodní Asie (chlebovník, kokosová palma, cukrová třtina). Také vynikající navigační schopnosti prvních Polynésanů byly zárukou úspěchu při cestě do nových území.

Tradiční společnost
Polynéská společnost se v době příchodu prvních objevitelů zcela vymykala naivnímu popisu, který námořníci zcela okouzlení krásou místních žen a vřelostí a pohostinností ostrovanů předkládali západnímu světu. Francouzský kapitán Bougainville, jenž ve svém deníku nadšeně popisoval Polynésii jako ráj na zemi, musel být velmi překvapen, když mu domorodec, kterého kapitán na jeho přání vzal s sebou do Evropy, vyprávěl o skutečných poměrech vládnoucích na „rajských ostrovech“. Místní společnost byla extrémně hierarchická, vztahy mezi jednotlivými sociálními skupinami byly přísně upraveny a při náboženských rituálech většinou nechyběly ani lidské oběti, neznámé nebylo ani kanibalství.

SPOLEČENSKÉ VRSTVY

Arii
Byli nejvyšší vrstvou a plně se podíleli na politickém životě. Většinou ovládali ostrov, nebo alespoň jeho část a jejich postavení vždy přecházelo na nejstaršího syna. Jejich nadřazenost a legitimita byla schvalována při svátečních příležitostech, a to tak, že řečníci přednesli celý vládcův rodokmen, který obvykle sahal až k samému počátku existence společenství. Arii jste mohli poznat podle pásu z červeného peří – maro ura, čelenky, slavnostní zdobené hole a vějíře. Všeobecně se věřilo, že panovník je svatý muž a je obdařen zvláštní přírodní silou mana. Pod kontrolu arii spadaly každodenní činnosti obyvatel jako rybolov, sklizeň plodů a válečné záležitosti. Někdy byl celý ostrov ovládán vyšším arii rahi, kterému byli podřízeni ostatní arii spravující jednotlivé části ostrova.

Tahua
Tuto významnou vrstvu spřízněnou s arii tvořili církevní hodnostáři. Jakožto zmocněnci mana vyzývali bohy a radili se s nimi o různých záležitostech, pronášeli věštby, dohlíželi na správný průběh obřadů, vydávali různé příkazy týkající se zejména omezení spotřeby zemědělských produktů v době nouze a v neposlední řadě předsedali všem slavnostním ceremoniím. Stejně jako arii jim většinou příslušelo právo vyhlašovat tapu – prohlášení něčeho za nedotknutelné, zakázané. Jak kněží, tak panovníci toto právo využívali zejména k upevnění svých mocenských praktik či sebeobohacování. Obyvatelé se neodvážili tapu překročit. Kdo poruší tapu, musí zemřít – buď je zabit nebo spáchá sebevraždu. Mezi kompetence kněžích patřila samozřejmě i kontrola dodržování všech tapu.

Ariori
Tato skupina obyvatel měla velmi zvláštní postavení - byli považováni za svaté osoby seslané na zem bohem Oro. Jednalo se o společenství mladých dívek a chlapců, jejichž hlavním posláním bylo bavit polynéskou společnost. Na pirogách (kánoích) putovali od ostrova k ostrovu a předváděli tance všeho druhu, od náboženských a mytologických až k erotickým scénám. Ariori se mohl stát příslušník jakékoli vrstvy, jedinou podmínkou bylo pohybové a hudební nadání. Pro ariori byla charakteristická touha po absolutní svobodě, příslušníci této vrstvy se nikdy nijak nevázali a neuzavírali sňatky. Pokud se některé ženě patřící k ariori narodilo dítě, muselo být zabito, aby tanečnice kvůli kojení neztratila svou sexuální přitažlivost. Kamkoli ariori připluli, byli vřele přivítáni a oslavováni. Společenství ariori by se dalo označit za jakýsi mírový faktor, přinášející s sebou vždy radost a zábavu, která spojovala obyvatele jednotlivých ostrovů.

Raatira
Patřili k střední vrstvě a dali by se přirovnat k evropské buržoazii konce středověku. Jejich postavení bylo odvozeno od vlastnictví půdy.

Manahune
Nejnižší společenská vrstva, kterou tvořili rybáři, farmáři, sluhové, otroci a váleční zajatci. Byli nuceni provádět různé podřadné práce ve prospěch panovníka a připravovat obětiny. Jediná možnost, jak proniknout do vyšších vrstev, bylo stát se ariori. Lidské oběti byly vybírány právě z řad manahune.

Války
Bitvy mezi jednotlivými kmeny byly na denním pořádku. Pokud nebylo možné rozšířit území spojenectvím a výhodným sňatkem, uchylovali se arii k vojenskému řešení. Před každým válečným tažením probíhaly zvláštní obřady v kmenovém marae. Pokud se bojovníkům podařilo nepřátele porazit, většinou došlo k masakru a cizí marae byla zcela zničena. Vítězi připadla půda poraženého kmene a nový panovník byl slavnostně uveden v úřad. K boji byly používány různé zbraně jako kyje, oštěpy, biče a praky. Po moři se bojovníci přepravovali ve vydlabaných kánoích. Nejznámější a také nejobávanější a nejkrvelačnější bojovníci obývali ostrov Anaa v Tuamotech. Často pořádali ničivé útoky na okolní ostrovy a mnoho tamních obyvatel bylo nuceno uprchnout na Tahiti, kde jim královský rod Pomare poskytl přístřeší.
Důležité datumy
300 n. l. : Polynésané připlouvají na Markézy
800 n. l. : Polynésané připlouvají na Společenské ostrovy
1521: Mořeplavec Magalhaes spatřil atol Puka Puka v Tuamotech
1595: Španěl Alvaro Mendana přijíždí na Markézy
1722: Holandský námořník Roggeveen objevil ostrov Bora Bora
1767: Anglický mořeplavec Samuel Wallis přistává na Tahiti.
1768: Francouzský kapitán Bougainville se zastavuje na Tahiti
1769: Kapitán Cook přijíždí na Tahiti a sleduje dráhu Venuše.
1774: Španělští kazatelé stráví rok na Tahiti
1788: Proslulá loď Bounty přijíždí na Tahiti.
1797: První protestanští misionáři připlouvají do Polynésie
1803: Král Pomare II. utíká z Tahiti na ostrov Moorea
1812: Poddaní královského rodu Pomare přestupují na protestantskou víru
1827: Začíná padesátiletá éra vlády královny Pomare IV.
1834: Francouzští katoličtí misionáři přijíždí na ostrov Mangareva
1836: Francouzští katoličtí misionáři jsou vyhoštěni z Tahiti
1838: Francie posílá na Tahiti vojenskou loď a žádá omluvu za vyhoštění svých kazatelů
1842: Francie vyhlašuje protektorát nad Tahiti a Markézami
1842: Slavný spisovatel Herman Melville navštíví Tahiti.
1843: Založení hlavního města Papeete
1844: Mormonští misionáři přijíždí na ostrov Tubuai v Australech
1847: Královna Pomare IV. přijímá francouzský protektorát
1880: Francie mění status protektorátu na kolonii
1884: Ohromný požár zničí velkou část hlavního města Papeete
1887: Francie anektuje Závětrné ostrovy
1888: Spisovatel Robert Louis Stevenson navštíví Tahiti.
1891: Proslulý malíř Paul Gauguin přijíždí na Tahiti.
1903: Malíř Paul Gauguin umírá na ostrově Hiva Oa v Markézách
1914: První světová válka - německý křižník ostřeluje Papeete
1918: Na chřipkovou epidemii umírá asi 20% polynéské populace
1942: Druhá světová válka - americká armáda si zřídí základnu na ostrově Bora Bora
1945: Tahiťané získávají francouzské občanství
1958: Francie mění status kolonie na zámořské teritorium
1961: Je otevřeno mezinárodní letiště Faaa
1962: Francie končí s jaderným testováním v Alžírsku
1963: Přesunutí francouzských jaderných testů na souostroví Tuamoty
1966: Je provedena první exploze v atmosféře
1974: Francie přesouvá jaderné testování pod zem
1977: Francouzská Polynésie získává částečnou autonomii
1984: Další rozšíření autonomie Francouzské Polynésie
1987: Vzniká vysoká škola Université française du Pacifique
1992: Francouzský prezident Mitterand zastavuje jaderné testování
1995: Francouzský prezident Chirac obnovuje podzemní jaderné testy
1996: Francie zcela ukončuje svůj jaderný program

Politika v historických souvislostech
Již ve starověku, dávno před příchodem evropských „objevitelů“, existovalo na území dnešní Francouzské Polynésie určité politické zřízení. Jednotlivé ostrovy či jejich části vždy spadaly pod vládu panovníka z některého významného rodu. Svou důležitost měli i kněží a další vrstvy – viz odkaz Tradiční společnost.
Významnou dynastií, jejíž vláda nad Tahiti vyplnila celé 19. století, byla dynastie Pomare. Král Pomare II., vládnoucí v od roku 1803-1821, připojil k Tahiti Závětrné ostrovy a v roce 1819 vydal kodex, v němž přijal křesťanství. Spíše než skutečná víra jej k tomuto kroku vedla určitá pohodlnost a pramalý zájem o hádky s misionáři. V roce 1921 se pravděpodobně upil k smrti. Následovalo krátké šestileté období vlády krále Pomare III. v letech 1821-1827, po němž na trůn usedla proslulá královna Pomare IV., která setrvala u moci neuvěřitelných padesát let, ačkoliv původně měla pouze vyplnit dobu, než dospěje právoplatný mužský nástupce. Během své vlády rozšířila území o některé ostrovy v Australském souostroví, ale bohužel byla také svědkem toho, jak její ostrovy definitivně upadly do rukou Francouzů.
Polynéské ostrovy a zejména Tahiti se v 19. století nacházely v určité izolaci a pouze čekaly na to, která z koloniálních velmocí je ovládne. V tomto ohledu měla štěstí právě Francie. V době její invaze měla Anglie plné ruce práce s Austrálií a Novým Zélandem a doba největší španělské slávy již byla minulostí. V roce 1836 se dva z francouzských katolických misionářů tajně vylodili na Tahiti. Po příchodu do Papeete je přijala královna a zřejmě by proti jejich pobytu nic nenamítala, kdyby nebylo britských protestantských misionářů, kteří nevítané katolíky zakrátko posadili na loď a poslali zpět. A právě to byla dobrá záminka. Francie, která v té době již plně ovládala Markézy, ve vyhoštění svých misionářů viděla přímo národní urážku. Po několika měsících různých slovních přestřelek došlo na vojenskou sílu. V srpnu 1838 přijela na Tahiti francouzská fregata Venus a další dvě válečné lodi. Královně Pomare IV. se vůbec nelíbila přítomnost ozbrojených lodí v přístavu a i přes protesty britských misionářů se rozhodla přijmout dohodu o ochraně všech Francouzů bez ohledu na náboženství či zaměstnání. Z misionářů nastalou situaci nejhůře snášel reverend Pritchard. Vypravil se proto do Londýna a snažil se přesvědčit vládu o nutnosti vyhlášení protektorátu nad Tahiti. Jak již však bylo řečeno, Anglie tehdy měla jiné starosti, a tak to byla Francie, kdo v roce 1942 vyhlásil protektorát na ostrovech Tahiti a Moorea. Postupně dobyla i zbylé Společenské ostrovy. Gambiery byly anektovány v roce 1881 a Australy na samém počátku 20.století. V roce 1903 bylo všech pět souostroví sjednoceno pod oficiálním názvem Établissements Francais d´Océanie (ÉFO).
Země se začala ekonomicky rychle rozvíjet a nedostatek pracovní síly přilákalo na její území mnoho Evropanů, zejména Francouzů. Významná byla i vlna čínských imigrantů, která se spolu s evropskou stala základem pro dnešní multietnickou společnost. Následovaly dvě světové války. Francouzská Polynésie se obou konfliktů zúčastnila, v Evropě v době první světové války bojovalo téměř 1000 polynéských dobrovolníků. Ačkoliv tu neprobíhaly žádné významné operace, stojí za pozornost alespoň německé křižníky, které v září roku 1914 potopily francouzskou loď a poté ostřelovaly nábřeží v Papeete. Za druhé světové války využili Američané strategické polohy Francouzské Polynésie a na ostrově Bora Bora si zřídili vojenskou základnu.
V roce 1957 se z původního ÉFO oficiálně stala Francouzská Polynésie a v roce 1958 následovalo referendum, v němž se 65% občanů vyslovilo pro zachování závislosti na Francii. Toto rozhodnutí vedlo k přílivu značného množství finančních prostředků a přineslo řadu důležitých investic. V roce 1961 bylo postaveno mezinárodní letiště ve Faaa (v překladu „tam, kde je oheň“), které umožnilo příjezd prvních zvědavých turistů. Do Polynésie je přilákaly především scény z ohromně úspěšného filmu Vzpoura na Bounty s Marlonem Brando v hlavní roli. S turisty přilétly další miliony dolarů do vzrůstající ekonomiky. A nutno dodat, že příjmy z cestovního ruchu mají prvořadou důležitost i v současné době.

Jaderné testy
V roce 1963 získalo nezávislost Alžírsko a Francie, která měla na jeho území svou jadernou střelnici byla nucena Afriku opustit a nalézt náhradní lokalitu. Místem vhodným pro zahájení nového nukleárního programu „tichomořských experimentů“ (Centre d´Expérimentation du Pacifique - CEP) se nakonec staly polynéské atoly Moruroa a Fangataufa v souostroví Tuamotus. Ještě v roce 1963 došlo k dohodě mezi Velkou Británií, USA a Ruskem o zastavení jaderného testování v atmosféře a přesunutí všech pokusů pod zemský povrch. Tuto dohodu Francie v roce 1973 odmítla, čímž vyvolala ohromnou vlnu protestů. V této době také začaly první akce odhodlaných aktivistů organizace Greenpeace, kteří na lodích pronikali do zakázaného pásma a riskovali střetnutí s ozbrojenými jednotkami. V roce 1974 Francie ustoupila a začala testovat pod povrchem, což však aktivisty žádající úplné ukončení jakýchkoli nukleárních testů v Tichomoří neuspokojilo. Další kapkou do poháru trpělivosti se v roce 1985 stal pumový útok na plachetnici Rainbow Warrior hnutí Greenpeace, kotvící v přístavu v novozélandském Aucklandu. Útok provedly francouzské tajné služby a naneštěstí při něm zahynul portugalský fotograf Fernando Pereira.
Po deseti letech relativního klidu oznámil v roce 1995 francouzský prezident Jacques Chirac zahájení nové série podzemních testů, což opět vyvolalo značné pobouření celosvětové veřejnosti a nakonec počátkem roku 1996 vedlo k úplnému zastavení jaderných testů.
Francouzská vláda stále rozhodně odmítá existenci jakýchkoli ekologických hrozeb v blízkosti atolů. Stejně zatvrzele však zabraňuje mezinárodním pozorovatelům ve vstupu na postižené území. V roce 1998 vláda připustila možnost úniku plutonia do laguny atolu Moruroa.

Dnešní politické zřízení
Francouzská Polynésie je francouzským zámořským teritoriem – Territoire d´Outre-Mer (TOM). V roce 1977 jí byla udělena samospráva nad vnitřními záležitostmi a další práva získala v letech 1984, 1990 a nejnověji v roce 1996. V současné době má Francouzská Polynésie dohled nad regionální politikou, záležitostmi základního a středního vzdělávání, daňovou a cenovou politikou, zahraničním obchodem a provádí regulaci výzkumu a těžby mořských přírodních zdrojů.
Francouzská republika je v teritoriu zastoupena prostřednictvím vysokého komisaře dosazeného francouzskou vládou a je zodpovědný za resort zahraniční a měnové politiky, obrany a spravedlnosti. Naopak v Paříži Francouzskou Polynésii reprezentují dva poslanci a jeden senátor a dále poradce pro ekonomické a sociální záležitosti. Obyvatelé Francouzské Polynésie se také účastní všech francouzských národních voleb.

Hlavními politickými subjekty Francouzské Polynésie jsou vláda, Národní shromáždění a ekonomický a sociální výbor. Národní shromáždění sídlící v Papeete tvoří 41 poradců s pětiletým mandátem a zastupujících všech pět souostroví. Shromáždění dále volí předsedu vlády, který následně jmenuje radu ministrů a jako nejvyšší představitel teritoria a zástupce Francouzské republiky reprezentuje zemi při jednáních na úrovni ostatních tichomořských států.
V blízké budoucnosti by měl být radě ministrů francouzské vlády předložen návrh na reformu postavení Francouzské Polynésie vůči Francii. Jedná se o přeměnu stávajícího statusu Zámořského Teritoria (Territoire d´Outre Mer - TOM) na „Zámořskou zemi“ (Pays d´Outre Mer - POM), která by vedla k výraznému rozšíření kompetencí Francouzské Polynésie v různých záležitostech a také k ustavení polynéského občanství. V současné době jsou místní obyvatelé občany Francouzské republiky.

Politické strany
Na politické scéně Francouzské Polynésie proti sobě nejvýrazněji stojí dvě politické strany, mající odlišný postoj zejména k palčivé otázce autonomie. Jedná se o sice autonomně zaměřenou, ale velmi loajální stranu Tahoeraa Huiraatira (Shromáždění lidu), která je v současné době (2003) u moci. Na opačném pólu se pak nachází strana Tavini Huiraatira (Sloužit lidem), jejíž hlavní myšlenkou je co nejrychlejší přerušení veškerých vazeb s Francií a návrat k základním principům původních domorodých obyvatel. Ideově někde mezi těmito dvěma silnými subjekty působí menší politické strany, které většinou s malým úspěchem usilují o své zviditelnění.

Volební právo: všeobecné, od 18 let

Vlajka a státní znak
Polynéská vlajka
Polynéská vlajka jako symbol svobody, společné identity a jednoty všech lidí Francouzské Polynésie je vyvěšována při všech oficiálních shromážděních a významných událostech jak v místním, tak celosvětovém dění. Vítězný návrh na místní vlajku byl přijat v roce 1984. Od té doby majestátně vlaje před všemi důležitými budovami - jak politickými institucemi, tak kulturními památkami a monumenty.
Vlajka Francouzské Polynésie má obdélníkový tvar a rozměry 1 x 1,5 metru. Skládá se ze dvou červených pruhů, mezi kterými je dvakrát tak široké bílé pole. Uprostřed tohoto pole je v kruhu vyobrazena tradiční polynéská kanoe s červenými plachtami plující po mořské hladině – symbolu hojnosti. Na palubě lodi je pět postaviček představujících všechna souostroví: Společenské ostrovy, Tuamoty, Markézy, Australy a Gambiery. Na pozadí kanoe zapadá velké slunce s deseti paprsky jež symbolizují život.

Státní znak
Státní znak Francouzské Polynésie existuje také až od roku 1984. Ze všech návrhů zvítězila polynéská kanoe - piroga, symbol základních hodnot obyvatel místních ostrovů. Byly to právě kanoe, na kterých první Polynésané - lidé oceánu - před tisíci lety na ostrovy připluli. V každodenním životě potom pirogy sloužily nejen k rybaření, ale především umožňovaly komunikaci mezi jednotlivými ostrovy. Nakonec i v dnešní době můžete vidět dřevěné kanoe přivázané u malebných polynéských obydlí na březích lagun. Tato jednoduchá plavidla se tak stala jakýmsi pojítkem mezi dávnou minulostí a současností. Státní znak je součástí vlajky a také státní pečeti.

Národní květina
Národní květinou a snad vůbec nejkrásnější květinou polynéských ostrovů se stala Tiare Tahiti (Gardenia Tahitiensis). Jsou to právě sněhobílé květy Tiare, které si vplétají do vlasů sličné Polynésanky, a každý příchozí by podle dávného zvyku měl při vstupu na polynéskou půdu dostat náhrdelník z této jemně vonící květiny. Tiare je spolu s mnoha dalšími květinami jednou z hlavních přísad pro výrobu proslulého vonného oleje monoi.