Francouzská Polynésie


Informace

Umění Francouzské Polynésie
Prvním misionářům se s úspěchem podařilo vymýtit téměř všechny tradiční prvky místní kultury. Zničili většinu svatyň a řezbářských děl, zakázali tetování a tanec a vůbec díky jejich „záslužné“ činnosti vymizelo z života Polynésanů mnoho zábavy a potěšení. Naštěstí některé tradice přetrvaly a v posledních letech nastalo velké znovuzrození polynéského umění.
Řemesla
Doménou místních mužů je odedávna sochařství a řezbářství. V tom vynikají zejména Markézané. Vyřezávají se hlavně předměty denní potřeby jako misky či hmoždíře s paličkami, ale zruční polynéští řezbáři umí zhotovit i zbraně - zdobené oštěpy či palice. Zvláštní skupinou řezbářských výrobků jsou tiki, sošky zdejších bohů a bůžků. Tiki se liší co do velikosti a často jsou vyřezány ze dřeva. Na ostrovech však můžete narazit i na poměrně velké kamenné tiki, „vzdálené příbuzné“ obřích soch Moai z Velikonočního ostrova.

Polynéské ženy se obvykle věnují košíkářství, pletení a tkaní. Škála výrobků i druhy používaných materiálů jsou téměř neomezené. Kromě důležitých stavebních materiálů, jako jsou proutěné stěny tradičních příbytků či střešní krytina, vytváří nápadité Polynésanky rozličné košíky, pestré rohože, elegantní klobouky, batohy a kabelky, hojně zdobené květinami či mušlemi. Pokud marně sháníte vhodný dárek pro některou z příslušnic něžného pohlaví, zastavte se v jednom z mnoha obchodů s tradičními suvenýry.

Architektura
Tradičním polynéským příbytkem je tzv. fare, jednoduchá chýše postavená výhradně z přírodních materiálů přímo na zemi, bez jakýchkoli základů. Nosnou konstrukci domorodci vyráběli z bambusového dřeva a střechu tvořily propletené listy kokosových palem (tzv. niau), které jsou nepromokavé. Bohužel původní fare muselo ustoupit novým technikám, a tak se dnešní domy staví z překližky či cihel a střecha je „ozdobená“ vlnitým plechem. Moderní obydlí sice odolají ničivým cyklonům, ale napohled nepůsobí příliš přirozeně ani hezky. S původní architekturou se dnes můžete paradoxně setkat v luxusních hotelech, které z ní často čerpají inspiraci. Z koloniální éry se na ostrovech nezachovalo mnoho staveb a církevní architektura až na několik výjimek nestojí za pozornost.
Tanec
Tahitský tanec - Ori Tahiti má ohromný kulturní a symbolický význam. Je to jeden z prostředků, jak představit polynéskou kulturu světu, a zároveň je to ten nejživější způsob jejího vyjádření. Polynésie je oblastí, kde se tradice po staletí předávají pouze ústně, a tak je tanec, často zobrazující místní legendy, velmi důležitý i k uchování bohatého kulturního dědictví pro příští generace.
O tom, jak vypadal polynéský tanec před příchodem prvních Evropanů, víme v dnešní době jen málo. Jedno je však jisté - tanec hrál v životě Polynésanů velmi důležitou roli. Doprovázel nejrůznější ceremonie a rituály konané v marae (kmenové svatyni) a často měl i tajemný náboženský podtext. Hudební kulisu tvořily rozličné bubny a bubínky pahu a polynéská nosní flétna vivo. S příchodem prvních misionářů postihl tanec stejný osud jako další oblíbené činnosti domorodců. Taneční vystoupení byla označena za pohanská a obscénní a v roce 1819 byl král Pomare II. donucen vydat zákon, který lidem zcela zakázal tančit a hrát.
O více než století později přišlo ke slovu obrození taneční tradice. V 50. letech 20. století se začala utvářet první taneční seskupení pod vedením bývalé učitelky Madeleine Moua. Tanec dostal novou jasnou podobu, zcela vylučující jakýkoli temný démonický nádech. Nová choreografie je mnohem méně komplikovaná, ale stále se hledá inspiraci u původních tanců a navazuje na místní tradici. Nejvíce používanými hudebními nástroji jsou dnes bubny nejrůznějších velikostí a typů a strunné nástroje jako kytary a ukulele, které do Polynésie přivezli Havajané. Tahitský tanec tedy znovu ožil, ačkoliv taneční vystoupení, která můžeme obdivovat dnes, mají zřejmě málo co do činění s tancem dob dávno minulých.

Druhy tance
Celkem se rozlišuje 5 druhů tanců Ori Tahiti - OTEA, APARIMA, HIVINAU, PAOA a TANEC OHNĚ. Málokdy jsou předváděny samostatně, většinou bývají součástí uceleného programu a následují jeden po druhém. Kromě 5 tradičních tanců existuje ještě velmi oblíbený tanec tamure, který však nemá mnoho společného s původní polynéskou kulturou.

Otea
Je to velmi osobitý a také fyzicky značně náročný skupinový tanec trvající vždy jen několik málo minut. Původně to byl tanec válečný, a proto jej mohli tančit pouze muži. V dnešní době bývají ve skupině tanečníků zastoupeny i ženy, ale bojovný charakter tohoto rytmického tance, kde nechybí ani prudké výpady a náhlé výkřiky tanečníků, je stále zřetelný. Otea je doprovázena výhradně bicími nástroji. Ty udávají rytmus, podle kterého tanečníci přesně koordinují své pohyby. Choreografie je rozdílná pro muže i ženy. Muži předvádějí velmi působivé pohyby nohou, známé jako paoti - nohy jsou pokrčené, paty jsou mírně nadzvednuté a sražené u sebe; tanečníci střídavě dávají kolena k sobě a o sebe pohybem podobným nůžkám, který může být jak pomalý, tak velmi rychlý, s ohledem na tempo udávané bubny. Základními pohyby tanečnic je pohupování boky spojené se střídavým pokrčováním a napřimováním kolen, přičemž chodidla jsou na zemi. Muži nesmí pohnout boky a ženy musí mít hruď a ramena zcela v klidu. Kromě těchto základních existují ještě mnohé další kroky, zahrnující výkopy či náhlé pohyby kupředu a do stran. Tanec je někdy přerušen sólovým vystoupením, kdy tančí pouze jeden pár, zatímco ostatní je v sedu nebo pokleku sledují. Tanečníci jsou při tanci Otea seskupeni v řadách, vždy zahrnujících pouze muže, či pouze ženy. Choreografie se pojí s mnoha různými tématy, jako jsou historické události a místní legendy. K jejich lepšímu vyjádření se často používají rekvizity.

Aparima
Narozdíl od tance Otea je Aparima tancem velmi klidným, který vás svým neskonalým půvabem zcela očaruje. Hlavní náplní tohoto tance je vyprávět nějaký příběh za pomoci pantomimy a písní. Může to být legenda, milostná píseň či jen scéna z každodenního života. Nejdůležitější jsou zde pohyby paží, které tanečníci sledují očima a dodávají jim tak na působivosti. Každá činnost je přesně napodobována (např. pádlování či otevírání kokosového ořechu). I tady se k zvýraznění používají rekvizity. Tance se účastní jak muži, tak ženy a hudební doprovod nejčastěji tvoří kytara a ukulele. Bubny tu slouží jen k lehkému udávání tempa. Aparima se dělí na dva základní druhy: Aparima himene je zpívaná sborem a tanečníky, zatímco Aparima vava je instrumentální a celý příběh je vyprávěn jen za pomoci gest. Obě varianty trvají jen několik minut.

Hivinau
Tanec Hivinau napodobuje anglické námořníky vytahující kotvu za pokřiku „heave now“ (volně přeloženo jako „hej rup!“). Muži a ženy vytvoří dvojitý kruh obklopující orchestr (pouze bubny udávající rytmus) a mužského sólového zpěváka označovaného raatira hivinau. Zpěvák odrecituje několik slov a sbor tvořený tanečníky mu odpovídá typickým refrénem „heave now“. Kruhy tanečníků se pohybují po směru hodinových ručiček anebo jdou proti sobě. Během refrénu se tanečníci z každého kruhu otočí, postaví se čelem ke svému partnerovi a tančí v páru. Po chvíli se opět vrátí do na původní místo a znovu začnou kroužit okolo orchestru. Kroky jsou podobné jako u tance Otea, ale méně komplikované. Hivinau je díky dialogu sólového zpěváka se sborem tancem velmi působivým. Vyžaduje však značné množství účastníků, a proto se s ním nesetkáte příliš často.

Paoa
Říká se, že tanec Paoa má svůj původ ve výrobě tapy, tradiční netkané látky z kůry stromů. Ženy sedávaly v kruhu a roztloukaly kůru. Aby jim práce šla lépe od ruky, prozpěvaly si. Vystoupení Paoa tedy tvoří mužský a ženský sbor sedící v půlkruhu na zemi. Uprostřed půlkruhu je orchestr, složený pouze z bicích nástrojů, a jeden zpěvák, který recituje slova většinou spojená s nějakou legendou. Členové sboru mu odpovídají a udržují tempo pomocí plácání oběma rukama do stehen. Poté přijde do středu půlkruhu jeden taneční pár a tančí zjednodušené kroky tance Otea doprovázené výkřiky „hi“ a „ha“, které mají silný erotický podtext. Stejně jako u hivinau je nejdůležitějším prvkem tance Paoa dialog mezi hlavním zpěvákem a sborem.

Tanec ohně
Tento tanec má zřejmě svůj původ na ostrově Samoa a díky své velké působivosti je dnešní době oblíbenou součástí hotelových show. Tanečník (vždy muž) žongluje s hořící loučí zapálenou na obou koncích za vířivého doprovodu bubnů.

Markézské tance
Zcela zvláštní kapitolou jsou markézské tance. Ty jsou zcela odlišné od tahitských Ori Tahiti a dokazují rozdílnou kulturu Markézanů a obyvatel ostatních polynéských souostroví. Nejznámějšími jsou tanec Haku Manu napodobující ptačí pohyby a tanec vepře symbolicky předvádějící jednotlivé fáze zvířecího života. Zajímavé jsou bubny dosahující až 1,5 metru výšky, avšak zřídka používané jako jediný nástroj orchestru.

Kostýmy
Oděv každého tanečníka je malým mistrovským dílem a předváděnému tanci dodává jeho specifický výraz a nepostradatelné kouzlo. Všechny kostýmy speciálně navržené „trenérem“ každého tanečního týmu se vyrábí z přírodních materiálů a vždy mají takovou podobu, která nejlépe vyjadřuje téma tanečního představení. Tanečníci musí být kromě tělesné zdatnosti vybaveni i šikovností a trpělivostí potřebnou k výrobě vlastního kostýmu. V zásadě se rozlišují dva druhy kostýmů. Pro svižný tanec Otea se tanečníci ozdobí korunami a náhrdelníky z čerstvých květů a mušlí. Ženy mají podprsenku zhotovenou ze dvou půlek vyleštěného a na černo obarveného kokosového ořechu, svázanou provázky. Muži i ženy pak mají more (sukni) vyrobenou z kůry purau (ibišku), která je nařezána na velmi slabé proužky sešité dohromady a obarvené žlutou či červenou barvou. Mužská more spadá kousek pod kolena a je připevněna k pasu. Ženská more je uvázaná okolo boků a sahá tanečnicím až po kotníky. Přes každou more se nosí dekorativní pás, pestře ozdobený perletí, kousky vyleštěných kokosových ořechů a mušlí. Rub ženského pásu je vybaven přívěsky z rostlinných vláken a mušliček, které zvýrazňují pohyb boků při tanci. Pohyby rukou naopak zdůrazňují vějíře z peří, kterými se honosí jak ženy, tak muži. Pro tanec Aparima se používá mnohem jednodušší oděv, muži i ženy jsou oblečeni do parea (asi 2 m dlouhý pruh barevné látky). Muži používají pareo jako bederní pás a ženy si jej nejčastěji váží okolo pasu jako sukni. Ani u tance Aparima nechybí náhrdelníky z květů a mušlí.

Při tanci se často používají nejrůznější rekvizity, jako například pádla k zobrazení plavby. Pro tahitské tance nejsou typické masky. Nejdůležitější jsou výrazy obličeje obracejícího se ve směru pohybu paží a samozřejmě nesmí chybět úsměv, jako všudypřítomný projev obyvatel „rajských ostrovů“.

Taneční vystoupení
Taneční vystoupení se konají při nejrůznějších příležitostech, ať už jsou to příjezdy velkých lodí, oficiální festivaly či menší události konané pod záštitou farností, škol a dalších organizací. V červenci se každoročně střetávají nejlepší taneční skupiny na soutěžích při obrovském kulturním festivalu Heiva i Tahiti v Papeete. Tanečníci soupeří před kvalifikovanou porotou, a vy tak máte tu nejlepší příležitost zhlédnout všechny typy tanců a písní v té nejpůvodnější podobě. Další taneční přehlídky se konají i při tzv. Mini Heiva, festivalech typických pro menší ostrovy. V podstatě kdykoli během roku se můžete pokochat pohledem na vířící roj zdatných tanečníků a tanečnic v luxusních hotelech. Přehlídky se konají zhruba dvakrát týdně a účastníky jsou alespoň v případě ostrovů Tahiti a Moorea ty nejlepší taneční skupiny. V hotelech bývá součástí představení občerstvení podávané turistům formou bufetu. Celková cena se pohybuje mezi 4000 a 6500 CFP. Pokud nemáte o občerstvení zájem, dohodněte se s hotelovým personálem. Někdy po vás přesto budou požadovat zaplacení občerstvení, jindy se spokojí se vstupním poplatkem, nebo budou chtít, abyste si zakoupili pití u baru (okolo 1000 CFP).
Hudba
Populární hudba, která se na Západě těší tak velké oblibě, si tu nenašla mnoho přívrženců ani mezi mladými. Naopak tradiční hudba hraje v každodenním životě Polynésanů stále velmi důležitou roli a vy si ji můžete poslechnout téměř kdekoliv. Nejčastěji hudebníci doprovázejí taneční vystoupení, ale banda veselých Polynésanů třímajících ukulele, kytary a různé bicí nástroje vás může přepadnout i v místním autobusu zvaném Le Truck. Původními polynéskými nástroji používanými zejména při tanečních vystoupeních jsou bubny a bubínky pahu a nosní flétna vivo. Ukulele a kytary byly „dovezeny“ z Havaje.
Pro tradiční polynéskou hudbu je charakteristická spontánnost a schopnost improvizace, hojně používaná na rodinných sešlostech zvaných bringue. Účastníci si k muzicírování kromě obvyklých hudebních nástrojů často vybírají rozličné kuchyňské potřeby nebo si narychlo vyrobí buben třeba z odpadkového koše. Fantazii se meze nekladou…

Tetování
Anglické slovo „tatoo“, tetování, pochází z tahitského výrazu tatau. Umění tetování je známé v mnoha dalších kulturách (např. Japonsko), avšak v pověstném polynéském trojúhelníku (Hawaii - Markézy - Nový Zéland) se vyvinula jeho zřejmě nejvíce obdivovaná forma. Tetování mělo v Polynésii mnoho různých významů. V prvé řadě sloužilo jako symbol jednotlivých společenství a umožňovalo rozlišení kmenové a sociální příslušnosti. Na Markézách bylo tetování součástí iniciačních obřadů a z tetování na těle domorodce jste se také mohli dozvědět více o jeho společenském vzestupu. Čím více tetování, tím více měl jedinec zásluh a vyšší postavení. Tetování bylo také zejména u mužů krášlícím prostředkem, kterým chtěli získat pozornost něžného pohlaví. Na druhou stranu bylo tetování používáno k zastrašení nepřítele - oblíbené byly podélné široké pruhy na tvářích bojovníků, které jim vskutku nedodávaly moc přívětivý výraz.

Umělec, který zvládal techniku tetování, byl společností vysoce oceňován. Při práci musel dodržovat přísná technická pravidla a náhodný nesměl být ani výběr motivů. K tetování se používaly velmi ostré kousky kostí spojené dohromady ve tvaru hřebenu. Hřeben byl poté upevněn na dřevěné násadce a namáčel se do speciální barvy vyrobené smícháním sazí a vody získané z přírodních materiálů. Aby ostré hroty hřebene spolu s barvou lépe pronikly pod kůži, používali mistři zvláštní paličku, kterou jemně poklepávali na násadku. Mezi tetovanými vzory byly nejčastěji abstraktní geometrické obrazce (trojúhelníky, čtverce) nebo různé zvířecí a rostlinné motivy (želvy, ještěrky, ryby, stromy a lidské postavy).

První evropské objevitele tetování velmi zaujalo a zejména statní námořníci si rádi nechávali vytetovat nějaký obrázek, se kterým se potom chlubili v přístavních krčmách. S příchodem misionářů však tetování postihl nešťastný osud všech polynéských řemesel. Bylo zcela zakázáno. Na scénu se ve větší míře začalo vracet v 80. letech 20. století a dnes je zpět na samé výši popularity nejen u místních, ale zejména u turistů. Polynésané se vrací ke svým kořenům a pátrají po původních námětech. Nejčastěji umělci čerpají z knihy německého etnologa Karla von Steinena, který ke konci 19. století sesbíral místní motivy a vyobrazil je v knize Die Marquesaner und Ihre Kunst (Markézané a jejich umění) z roku 1928.

Černé perly
Poe rave - černé perly, tahitské perly, perly královen a královny perel: magická jména, která symbolizují jedinečnost a původ těchto mořských drahokamů. Polynésané je považují za dar boha Oro, vládce nebes, a odedávna je uctívají a považují je za královské klenoty. K černým perlám se také váže mnoho legend, které po staletí vznikaly až do doby, kdy vědci přišli s prvním vysvětlením jejich atypického tmavého zabarvení.
Příčinou je zvláštní druh ústřice nazvané Pinctada margaritifera, která žije výhradně na korálových útesech polynéských lagun. Tato ohromná škeble patří do rodiny Pinctada, jejíž členové obývají teplé tropické vody a vyznačují se produkcí výjimečně velkých perel. Kromě toho má ještě jednu zvláštnost. Vnitřní vystýlka (perleť) má měňavou černo-zelenou barvu, což je zcela unikátní jev, který má samozřejmě vliv na i barvu perel. Pinctada margaritifera si je dobře vědoma své jedinečnosti a vyžaduje zvláštní podmínky k životu. Má ráda teploty mezi 24 a 29°C, při 18°C se její růst zastaví a při 11°C zahyne. Tak nízko však teploty na Tahiti a dalších ostrovech nikdy neklesají, a proto se tu této ústřici mimořádně daří.

Vznik perly
V přírodě perly vznikají zcela náhodně, a byly proto vždy velmi vzácné a vysoce ceněné. Zrod perly začne ve chvíli, kdy se dovnitř škeble dostane nějaké cizí těleso, zrnko písku či úlomek korálu. Vystýlkové buňky uvnitř škeble se snaží neznámý předmět izolovat a začnou ho obalovat vrstvami perleti. Konečným produktem tohoto procesu je perla, malý poklad, který polynéští domorodci jednou za čas objevili uvnitř ústřice. Perleť byla v Polynésii po staletí používána k výrobě rybářských háčků a návnad a zruční řemeslníci z ní vytvářeli obřadní ozdoby. S příchodem Evropanů se zvýšil zájem o perleť v souvislosti s „knoflíkovým průmyslem“, který však od 60. let 20. století zažíval útlum. Naopak významně začal stoupat zájem o perly, zejména o unikátní polynéský tmavý typ. Aby bylo možné rostoucí poptávku uspokojit, rozšířila se „metoda vkládání štěpu“ (grafting). Do Polynésie byli pozváni japonští „graftingoví“ specialisté, kteří byli po dlouhou dobu jediní, kdo znal tajemství nové metody a zcela ovládli polynéskou produkci perel. Perly vzniklé za použití graftingu jsou často považovány za nepravé či umělé. Samotný vznik perly však při použití této metody probíhá stále stejným přirozeným způsobem. Pouze cizí těleso, které se v přírodě do škeblí dostává náhodou, je v tomto případě uměle vloženo člověkem. Chovatel perel nejprve v laguně odchytí mladé ústřice a připevní je k speciálním konstrukcím ponořeným pod hladinou laguny. Kousek vystýlky dokonale zdravé dospělé ústřice označované též jako dárcovská ústřice se rozdělí do zhruba 50 maličkých kousíčků, takzvaných štěpů (jader), které mají bezchybný kulovitý tvar a asi 6 mm v průměru. Mladá ústřice připravená k vložení jádra se připevní k držáku a otevře se za pomoci lékařských kleští. Potom se skalpelem nařízne pohlavní žláza a štěp se vloží dovnitř. Následně se ústřice opět uzavře aby mohla započít produkce perleti, která bude jádro obalovat. Metoda vkládání štěpu s sebou samozřejmě nese různá rizika, která jsou vlastní všem chirurgickým operacím. Ze 100 perlorodek jich 25 – 30 nepřežije šok ze zákroku a dalších 25 – 30 vložené jádro odmítne. Ze zbývajících 40 ústřic vyprodukuje pouze 5 bezchybné kvalitní perly.
Připravené ústřice se nakonec umístí do zvláštních kovových košů a ponoří se do laguny. Zdálo by se, že už zbývá jen čekat. Avšak každý „farmář“ svým perlorodkám věnuje ohromnou pozornost a pečuje o ně jako o své děti. Stále je kontroluje, čistí, pokud je voda příliš studená, běží je přesunout na teplejší místo, za bouřky je rychle ukryje do větší hloubky, jen aby ústřice byly v klidu a proces zrodu perly nebyl nijak narušen. Samozřejmě, že za touto horlivou snahou stojí také vidina slušného obnosu za každou povedenou perlu, která všechny chovatele ohromně motivuje. Vrstvy perleti přibývají rychlostí zhruba 1 mm za rok. Za 18 měsíců od vložení štěpu se koná první sklizeň

Hodnocení perel
Perly se nejčastěji používají jako přívěsky či ozdoby na prstýnky a jejich hodnota je ovlivněna několika hledisky. Mezi ně patří průměr (8,5 - 18 mm), tvar (perly mohou být bezchybně kulaté, nebo s viditelnými prstenci přibývajících vrstev perleti, dále mohou mít nepravidelný tvar, tzv. barokní, či dokonce protáhlý tvar podobný hrušce), kvalita (kazy a skvrny) a samozřejmě lesk a odraz.
Klíčovou roli v hodnocení hraje barva perly. Pojem „černé perly“, který je často používán v souvislosti s polynéskými perlami je naprosto nedostačující. Odstíny místních „mořských drahokamů“ se různí od jasně bílé, přes champagne, tmavě purpurovou, šedou až k temně černé. Některé prameny uvádí, že se dá rozeznat až 1500 různých odstínů.

Produkce perel a perleti patří k hlavním tahounům průmyslu Francouzské Polynésie. Perlové farmy najdete zejména na Gambierech a Tuamotech, nejznámější jsou ostrovy Manihi, Takapoto, Takaroa, Arutua, Makemo a Mangareva. Velikosti farem se liší, o některé pečují pouze dva lidé, jinde jejich počet dosahuje až 80. Ještě do nedávné doby byli jedinými chovateli Japonci, ale v posledních letech se tajemství chovu perlorodek rozšířilo i mezi Polynésany. Na ostrově Rangiroa bylo založeno Centrum pro profese spojené s perlami a perletí, kde se školí budoucí chovatelé. Samotný proces vložení štěpu je však stále zahalen tajemstvím a každý z místních farmářů má své vlastní tajné způsoby, které by nikomu na světě neprozradil.

Oblékání a ozdoby - květiny, mušle, perleť
Celoroční příjemné klima ve Francouzské Polynésii nevytvářelo žádné zvláštní nároky na oblékání, místní obyvatelé neznalí evropské módy si vždy vystačili s jednoduchými přírodními materiály. Tradiční textilií z té doby byla tapa, netkaná látka vyrobená z kůry stromu – nejčastěji z moruše, uru či banyánu. Tapa již téměř vymizela a v dnešní době ji vyrábí jenom ženy na ostrově Fatu Hiva na Markézách. K zakoupení je často v podobě závěsu na stěnu.
S příchodem misionářů se radikálně změnil styl oblékání. Místní obyvatelé museli přestat nosit nemravné oděvy příliš odhalující některé partie, a tak do polynéského „šatníku“ přibylo pareo. Jedná se o krásně zdobený barevný pruh látky o rozměrech cca 180x90 cm, svým tvarem připomínající původní tapu. Pareo se dá nosit snad na tisíc způsobů. Záleží jen na vás, popř. při jaké příležitosti si jej oblečete. V Polynésii je nosí zejména ženy, ale můžete tu narazit i na statného domorodce s pareo okolo pasu.
Misionáři na ostrovy přivezli také tifaifai, pokrývku či přehoz, obvykle vyrobený metodou patchwork – sešívání malých kousků z různě barevných látek. Tifaifai se tu zcela zabydlelo a stalo se nezbytnou součástí každé domácnosti. Novomanželé ho často dostávají jako svatební dar. Pokud vás Polynésan zabalí do tifaifai, nelekejte se. Chce vás pouze přivítat.
Důležitou roli hrají v každodenním životě Polynésanů květiny. Jejich význam také dokládá každoroční výstava květin konaná vždy v září. Každý si v souvislosti s Tahiti určitě vybaví náhrdelníky z květů Tiare, které dostává každý nově příchozí ihned po vstupu na pevninu. Celé koruny z květin, či jen jeden květ za uchem sličné Polynésanky dokresluje místní vřelou a přátelskou atmosféru. Nejpoužívanější jsou vedle Tiare také Evropanům více známé jasmíny a ibišky. Opojná květinová vůně vás bude doprovázet i v hotelových pokojích a restauracích, které jsou pověstné svou pestrou květinovou výzdobou.
Pro svůj lesk a fascinující měňavé barvy si u místních obyvatel získala velkou oblibu lehko dostupná perleť, která se používá k výrobě všemožných doplňků a šperků, jež nesmí chybět na žádném tanečním kostýmu. Náhrdelníky z mušlí dostávají návštěvníci při příjezdu nebo odjezdu.

Sport
Polynésané se s nadšením účastnili různých dovednostních her a zápasů dokazujících jejich statečnost a sílu. Oblíbeným sportem příslušníků aristokracie byla lukostřelba, provozovaná na zvláštních plochách, z nichž některé můžete obdivovat i dnes na ostrově Moorea. Házení oštěpem, zvedání balvanu či klasický zápas byly též na pořádku dne. Z vodních sportů nesmí být opomenuty závody vydlabaných kánoí a surfing, který světu dala právě Francouzská Polynésie.
Vzdělání
Místní školství je upořádáno podobně, jako je tomu ve Francii. To znamená, že povinná školní docházka je zhruba od 5 do 16 let. Na základních a středních školách může být několik hodin v týdnu vedeno v tahitštině, jinak výuka probíhá výhradně ve francouzštině. To způsobuje těžkosti zejména domorodým dětem, které mají s druhým jazykem mnohem větší problém než Číňané a Demi. Celý školský systém byl navržen spíše pro studenty ze Západu a kromě základních škol se tu setkáte jen s francouzskými učiteli.
Základní škola většinou nechybí v žádné větší komunitě, ale střední školy, kterých je ve Francouzské Polynésii celkem šest, se nachází pouze na Společenských ostrovech. To je další z překážek pro děti ze vzdálenějších souostroví, které by chtěly dosáhnout vyššího vzdělání. Jedinou vysokou školou je Université française du Pacifique v Papeete (zal. 1987) kde studuje asi 600 studentů.

Slavní lidé ve Francouzské Polynésii
Francouzská Polynésie si svými půvaby po léta získávala (a stále získává) mnoho lidí ze všech koutů světa a různé slavné osobnosti propadnuvší místním krásám rozhodně nebyly výjimkou.

Paul Gaugin
Jeden z prvních skutečně proslulých návštěvníků, který si ve Francouzské Polynésii našel druhý domov, byl známý francouzský malíř Paul Gaugin. Narodil se roku 1848 a vyrostl v Peru. Jako absolvent námořní akademie se již jako velmi mladý toulal po světových mořích a ve věku okolo 25 let začal malovat své první krajinky. Následně se seznámil s Camillem Pissarrem a v roce 1879 už vystavoval s impresionisty v Paříži. Malování ho zaujalo natolik, že opustil svou manželku a děti a rozhodl se věnovat pouze umění. Samozřejmě jako většina umělců té doby žil v naprosté chudobě a vyhledával samotu a klid. Následně se seznámil s dalším ohromně slavným malířem Vincentem Van Goghem a pobýval s ním i v době, kdy si tento podivín uřízl ucho. V devadesátých letech 19. století už působil na Tahiti, kde prošel mimořádně plodným obdobím a namaloval slavné obrazy jako Te Nave Nave Fenua (Nádherná země), Manao Tupapau (Duch mrtvého se dívá) a Arearea (Radostnost). Barvité scény s nádhernými odstíny žluté, červené a modré začaly čím dál tím víc prostupovat Gauginovou tvorbou. V roce 1893 se vrátil do Paříže, kde se uskutečnila výstava věnovaná pouze jeho dílu. Ale doba ještě nebyla zralá na to, aby dostatečně ocenila malířův výrazný talent. Gaugin se začal věnovat keramice, a dokonce napsal povídku nazvanou Noa Noa, která byla inspirována jeho pobytem na Tahiti a měla obyčejným lidem pomoci pochopit význam umělcovy práce. Ani ta nepřinesla vytoužené uznání, a tak Paul Gaugin v roce 1895 nasedl na loď a odplul zpět do Tichomoří, tentokrát již navždycky. Na rajských ostrovech vytvořil své nejznámější a nejvíce působivé obrazy jako Te Arii Vahine (Královská žena, 1896), Nevermore (Nikdy více, 1897), Where Do We Come From? What are we? Where Are We Going? (Odkud přicházíme? Kdo jsme? Kam jdeme?, 1897). Tato díla již byla poznamenána nemocí, nervozitou a depresivními stavy, které vyvrcholily neúspěšným pokusem o sebevraždu. Malíř se poté uchýlil na ostrov Hiva Oa v Markézách, kde se snažil bránit domorodce před nečistými praktikami koloniální správy a všemocnou katolickou církví. Přestože v tuto dobu byl již zesláblý a unavený, nepřestával malovat ani psát. Rok před smrtí ještě vytvořil jeden z nekrásnějších aktů nazvaný Barbaric Tales (Barbarské příběhy). Paul Gaugin zemřel v květnu 1903.

Jacques Brel (1930 - 1978)
Další velkou osobností tentokrát z oblasti hudby byl velmi populární zpěvák a písničkář belgického původu Jacques Brel. Ve svých písních se rád vysmíval dnešní společnosti a zanechal po sobě mnoho nesmrtelných skladeb jako Dans le Port d´Amsterdam, Les Plat Pays nebo Les Bigotes. Na počátku 70. let onemocněl rakovinou, a aby unikl nesnesitelnému tlaku médií, vydal se v doprovodu své družky Madly na cestu kolem světa. Na palubě lodi Askoy vyplul z ostrova Guadeloupe a v listopadu 1975 doplul na ostrov Hiva Oa v Markézách. Na horském úbočí ve vesničce Atuona si Jacques spolu s Madly postavil malý dům a okouzlen nádherou a klidem místní přírody se rozhodl, že už se nikdy nevrátí zpět do Evropy. S místními obyvateli slavný zpěvák velmi dobře vycházel a ve svém vrtulníku často převážel nemocné vesničany do Papeete. Markézám, tomuto nádhernému koutu Francouzské Polynésie, vzdal hold ve své poslední písni Les Marquises. Jacques Brel zemřel v říjnu 1978 ve věku 48 let a byl pohřben na místním hřbitově. Kousek od jeho hrobu, pokrytého záplavou květů, odpočívá i Paulo, jak zpěvák říkával Paulu Gauginovi.

Thor Heyerdahl (1914 - 2002)
Z úplně jiného soudku je další slavná osobnost - proslulý norský badatel a dobrodruh Thor Heyerdahl, jenž překvapil celý svět nejen svými odvážnými teoriemi o možnostech kontaktů mezi jednotlivými kontinenty již v době starověku, ale také odvahou, se kterou se pouštěl do nebezpečných expedic, kterými chtěl své teorie potvrdit.
Tahiti a ostrovy Francouzské Polynésie sehrály v životě Thora Heyerdahla důležitou úlohu. Už jeho první návštěva vzbudila pozornost. V roce 1936 se Thor jako dvaadvacetiletý čerstvý absolvent univerzity vydal se svou ženou Liv na poněkud atypickou svatební cestu, jejímž cílem bylo ověřit, zda je možné přežít v primitivních podmínkách na pustém ostrově. Tato otázka byla také předmětem jeho diplomové práce. K experimentu si vybral ostrov Fatu-Hiva na Markézách. Když pak čekal na vhodnou loď, která by ho i s manželkou na ostrov zavezla, strávil několik týdnů na Tahiti. Jeho další návštěva Francouzské Polynésie už však proběhla za mnohem bouřlivějších okolností. V roce 1947 se totiž tento neúnavný badatel rozhodl potvrdit svou teorii, že první Polynésané mohli do Tichomoří připlout z Jižní Ameriky. Tři měsíce trvala jeho 8000 km dlouhá cesta z Peru na Tahiti, kterou s několika druhy podnikl na jednoduchém balsovém člunu Kon-Tiki. Ačkoli se nebezpečná výprava podařila, současné výzkumy stále potvrzují tu verzi, že místní obyvatelé připluli z oblasti jihovýchodní Asie.

Další osobnosti
Do prostředí dnešní Francouzské Polynésie zasadili děj svých dobrodužných románů i mnozí spisovatelé, jako například Herman Melville, Robert Louis Stevenson nebo Jack London. Jejich díla, ale i různé historické události či místní legendy se staly námětem pro natočení spousty filmů, které svými neodolatelnými záběry tyrkysově modrých lagun, palmových hájů a rozkvetlých zahrad následně přilákaly první davy turistů. Nejznámějším filmem je samozřejmě proslulá Vzpoura na Bounty z roku 1962 s Marlonem Brando v hlavní roli. Avšak stejnojmenný snímek byl natočen už v úplném pravěku historie stříbrného plátna, a to v roce 1935. Zatím posledním filmem věnujícím se tomuto vzbouřeneckému tématu je film Bounty z roku 1984, kde zazářil Anthony Hopkins a Mel Gibson.

Mořeplavci
Prvním evropským mořeplavcem plavícím se Tichým oceánem byl v roce 1520 Fernao Magalhaes, Portugalec ve španělských službách. Ačkoliv je Pacifik přímo poset různými ostrovy a ostrůvky, jemu se podařilo téměř všechny minout a jeho hlavním objevem byly Filipíny. Další španělská výprava Alvara de Mendany de Neira z mexického Acapulca vedla k objevení souostroví Markézy (původně nazvané Las Marquesas de Mendoza, po tehdejším místokráli Peru). Následovaly výpravy Holanďanů a Britů. V roce 1765 doplul na Tuamoty britský admirál John Byron, dědeček slavného básníka George Gordona Byrona. Prvním Evropanem, který prokazatelně vstoupil na ostrov Tahiti, byl Brit Samuel Wallis, jenž v roce 1767 zakotvil s lodí Dolphin v zálivu Matavi. Byl to právě on a jeho posádka, kdo začali šířit pověsti o tropickém ráji na zemi.

První francouzská loď vedená velmi vzdělaným mužem šlechtického původu, kapitánem Bougainvillem, přistála u břehů Tahiti v dubnu 1768. Jeho zápisky o místní kultuře v tehdejší Paříži vyvolaly značné pohoršení, ale i zájem nadšených dobrodruhů.
Pozornost si jistě zaslouží i James Cook, který při svých četných cestách Pacifikem navštívil Tahiti dokonce třikrát a vydal se odsud i na svou poslední cestu na Hawaii. Zde, čekajíc podobně přívětivé uvítání jako na Společenských ostrovech, vstoupil na pevninu sám bez ozbrojeného doprovodu. Než se však zmohl na jakýkoli odpor, byl zabit fanatickým knězem a téhož dne sněden.
Do dějin nejen mořeplaveckých, ale později i filmových vstoupila proslulá vzpoura na britské lodi Bounty, která na své cestě kolem světa mířila z Tahiti na ostrov Tonga. Posádka protestovala proti krutým praktikám kapitána Bligha. Po několika příjemných měsících strávených na Tahiti se jim rovněž příliš nezamlouvala myšlenka, že musí opustit své nové tahitské milenky a manželky a vyrazit zpět směr Británie. Velení na lodi převzal Fletcher Christian a kapitán Bligh byl se svými věrnými vysazen na člun. Jako zázrakem přežil všechny nástrahy a doplavil se až na 5800 km vzdálený Timor. Vzbouřenci se vrátili na Tahiti, odkud někteří z nich pokračovali na neobydlený ostrov Pitcairn, aby se skryli před spravedlností. Vytvořili tu zvláštní britskou-tahitskou komunitu, jejíž potomci tu žijí do dnešní doby, což dokazuje i značně rozšířené příjmení Christian.

Misionáři, obchodníci, velrybáři
Jestliže s sebou návštěvy mořeplavců přinesly první drobná, ale mnohdy nepříjemná setkání s moderními evropskými zbraněmi, byl příjezd prvních misionářů pro domorodé obyvatele skutečnou pohromou. V březnu 1797 přistála na Point Venus britská loď Duff s 25 členy Londýnské misionářské společnosti na palubě. Hlavním bodem jejich bohulibé činnosti byl důrazný zákaz tance, zpěvu, nošení květin ve vlasech a dalších každodenních rituálů, typických pro polynéskou kulturu. Naopak byli domorodci nuceni oblékat se do cudných evropských šatů co nejvíce zakrývajících tělo a dodržovat zákaz promiskuity, což bylo pro ostrovany zcela nepochopitelné. Ačkoliv na ostrovech působili i katoličtí francouzští misionáři, zůstal zde patrný především protestantský vliv.

V 90. letech 18. století se v Polynésii začali objevovat velrybáři a obchodníci, kteří po svém způsobu pokračovali v postupném ničení původní kultury. Velrybáři připlouvali zejména z Anglie a následně i ze Spojených států a lovu se věnovali v letních měsících. Zimu pak trávili na Tahiti a dalších ostrovech a kromě doplňování zásob tu seznamovali domorodce se zbraněmi a alkoholem, rozvíjeli prostituci a vesele šířili různé choroby. Chybějící imunita a zničující vliv kořalky vedly k značnému snížení počtu obyvatel.

S příchodem Francouzů v roce 1842 se Polynésie postupně začala otevírat okolnímu světu a s rozvojem cestovního ruchu se tento kout světa v posledních desetiletích mění neuvěřitelnou rychlostí. Přesto však podle mnoha cestovatelů stále zůstává rájem....ačkoliv zcela odlišným od toho, jaký znali mořeplavci a misionáři.