Francouzská Polynésie


Informace

S příchodem prvních misionářů na konci 18. století bylo zcela vymýceno původní náboženství ostrovů, většina posvátných míst byla zničena a veškeré rituály a symboly byly zcela zakázány. Téměř neomezená moc misionářům umožnila přikazovat domorodcům i to, jak se mají oblékat a chovat. V současné době je ve Francouzské Polynésii zastoupena obdivuhodně pestrá skladba různých církví a sekt, která odráží boj mezi různými misionářskými skupinami, které tu působily během 19. století.
Zhruba polovina všech ostrovanů se hlásí k Protestantské evangelické církvi Francouzské Polynésie, jež má silné zastoupení hlavně na Společenských ostrovech a Australech. Velká popularita protestantského náboženství dokazuje, že přes značnou snahu francouzských misionářů se tu katolická víra ve větší míře nepodařila prosadit. Dnes se k ní hlásí zhruba 30 – 35 % obyvatel a je rozšířená zejména na Tuamotech, Gambierech a Markézách, které byly od počátku pod nadvládou Francouzů. Na Tahiti je katolické náboženství přijímáno hlavně Číňany (většina z nich konvertovala v 50. a 60. letech) a míšenci (demi). Nepříliš výrazné zastoupení mají ve Francouzské Polynésii Mormoni, Sanitos (místní název pro Kristovu církev svatých posledních dnů, opoziční mormonské křídlo), Adventisté sedmého dne, Svědkové Jehovovi a Židé (v Papeete naleznete synagogu).
Víra je pro obyvatele Francouzské Polynésie velmi důležitá. Místní církve mají velký vliv
a díky značným finančním prostředkům hrají hlavní roli ve společenském životě, politice a kultuře ostrovů vůbec. Odkazy na bibli můžete zaslechnout během politických jednání, motlitba často předchází společnému jídlu. Zajímavostí je, že dnešní církve aktivně podporují tradiční polynéskou kulturu, a to zejména v oblasti jazykové – většina bohoslužeb je vedena v tahitštině či markézštině. Návštěva kostela je často jediným rozptýlením pro obyvatele odlehlých ostrůvků a i pro turisty je účast na mši zajímavým zážitkem. Nádherné církevní písně a zářivě bílé sváteční šaty Polynésanů vytváří nezapomenutelnou atmosféru. Už kvůli ní byste neměli vynechat příležitost zajít do některého z mnoha místních kostelů.

Původní náboženství
Bohové
Původní náboženství Francouzské Polynésie bylo jako u mnoha jiných přírodních národů polyteistické. Domorodci uctívali několik opravdu důležitých bohů – atua a více než 300 méně vlivných bohů a bůžků. Mezi důležité bohy patří Taaroa – bůh stvoření, Hine – ženská podstata všech věcí, Tane – symbol mužství, hojnosti a slunce, Oro – mající dohled nad lidmi, někdy také považovaný za boha války, strašný Tu – bůh války, ničitel a bůh pravé poloviny těla, Rongo – bůh zemědělství, ochránce míru a bůh levé poloviny těla, a nakonec velmi populární Hiro – bůh zlodějů a námořníků. Známý je také Maoi, spíše polobůh než bůh, který podle legendy vylovil z moře polynéské ostrovy. Moc jednotlivých božstev byla geograficky omezena a často se liší i definice jejich poslání, ale místní se rozhodně shodují na tom, že nejvýznamnější bohové přebývají v sedmi nebích. Ti ostatní obývají pralesy, hory a vody.
Zvláštní postavení mezi bohy mají tiki. Vlastně to ani nejsou bohové, ale jejich škodolibí prostředníci zobrazení jako sošky podobné lidské postavě. Byly tvořeny ze řeva či vytesány jako velké kamenné sochy přesahující i 2 metry. Nabízí se tu jistá podobnost se sochami z Velikonočního ostrova. Tiki potkáte na ostrovech mnoho, obvykle jsou zobrazeni v podřepu, s velmi zuřivým výrazem ve tváři. Jejich hlavním posláním je škodit, a proto si je domorodci museli stále usmiřovat a chovat k nim s velkou úctu. Nepřicházelo v úvahu, že by s nimi někdo hýbal či se k nim jen přiblížil, protože tiki byli obklopeni nadpřirozenou silou mana a byli vždy připraveni se krutě pomstít. Známý je příběh kapitána, který přemisťoval tikiho stojícího v místě, kde měla být postavena nemocnice. Na zpáteční cestě prý jeho loď ztroskotala a kapitán zahynul. Obecně o polynéských bozích všech hodností platí, že lidi dovedli nejen zlobit, či jim dokonce ubližovat, ale nezřídka vyžadovali i lidské oběti.

Marae
Veškeré obřady, rituály či jen společenské akce se konaly na zvláštních posvátných místech – tzv. marae. Stavěly se jak na pobřeží, tak na úbočí hor a byly zahaleny do přísného tapu (tabu). Marae se lišily velikostí, od malých, používaných k rodinným oslavám či pohřbům, až po ohromná královská marae sloužící potřebám celého společenství. Tato významná místa obklopená posvátnými stromy měla obvykle obdélníkový tvar a někdy mohla být delší než 50 metrů. Marae byly postaveny z čedičových kvádrů a vydlážděny korálovými deskami. Menší kameny a oblázky tvořily nízkou zídku obklopující vydlážděnou plochu. Na jednom konci marae byl umístěn oltář – ahu, nejposvátnější místo celé plošiny. Ahu mohl mít několik pater a pak se tvarem podobal pyramidovým svatyním známým z Jižní Ameriky. Naproti ahu jsou umístěny 3 korálové bloky, označované za „čestné kameny“. Uprostřed marae je potom několik dalších korálových kvádrů, tzv. „sedících kamenů“ určených pro kněze a zástupce vyšších vrstev. V blízkosti každé marae se často nacházely dřevěné stavby, které sloužily jako márnice. Do dnešní doby se však žádná nedochovala.

Posmrtný život
Polynésané věřili v nesmrtelnost duše. Když je člověk nemocný, duše na čas opustí tělo. A když zemře, vydá se jeho duše na cestu do hawaiki, obdoby našeho ráje. Vůbec přitom nezáleží na tom, jak se dotyčný choval během svého života. Naopak tu platí, že v hawaiki se člověk setká se svými předky a pokračuje tu v životě, jaký žil na zemi. Proto se Polynésané snaží plnými doušky vychutnávat krásy pozemského života a co nejvíce si užít každý den. Pozůstalí se však musí starat o hrob zesnulého. Jinak se z něj stane tupaupau, věčně bloudící vyhladovělá duše, strašící po nocích okolo lidských obydlí.

Přeživší rituály
Přes veškerou snahu přičinlivých misionářů tu přežily některé původní zvyky a rituály, které domorodci praktikují dodnes. Na svých procházkách po ostrovech zřídka narazíte na hřbitov - Polynésané většinou pochovávají své blízké přímo u svých obydlí. V mnoha domácnostech se nechává na noc rozsvícena aspoň malá lampička, aby odehnala bloudící duše mrtvých tupapau nebo zlé duchy varua ino, kteří se bojí světla. Polynésané také stále respektují starověká posvátná místa tapu. Žádného domorodce byste nikdy nepřesvědčili, aby se dotkl, či dokonce někam přemístil sochu tiki nebo jen pohnul kamenem v marae (svatyni). Pokud by skutečně nebyla jiná možnost, nejprve by se o tom poradil s knězem tahua nebo s místním zázračným léčitelem.