Fidži


Informace

Jméno Fidži získala tato skupina ostrovů po evropské kolonizaci a příchodu křesťanských misionářů. Základem pro pojmenování byl název těchto ostrovů v jazyce obyvatelů ostrova Tonga, původní název zněl Viti.

Kultura Viti představuje směs různých vlivů, především polynéských, melanéských a také mikronéských.
Dějiny osídlování Tichomoří patří k velkým dramatům lidstva.

Tichomořské ostrovy byly zřejmě osídlovány ve třech velkých vlnách a podílely se na něm tři různé etnické kultury. Papuánci, kteří před 60 000 až 35 000 let obsadili Austrálii, Novou Guineu a přilehlé ostrovy. Lapithové, kteří vyrazili kolem roku 3000 př. n. l. z Tchaj-wanu směrem na jih a kolem roku 1500 př. n. l. pronikli na území Papuánců a odtud se dostali až na ostrovy Fidži, Tonga a Samoa. A do třetice to byli Polynésané, odvozující svůj původ od Lapithů. Ti se vydali na cesty z oblasti ostrovů Tonga a Samoa kolem roku 200 př. n. l. a do roku 1000 objevili východ, sever a jih Oceánie.

Svědectví lapithské kultury nacházejí archeologové na mnoha ostrovech Tichomoří. Jedním z nejvydatnějších nalezišť jsou kilometry dlouhé písečné duny na Viti Levu, hlavním ostrově souostroví Fidži. Mezi naplavenými předměty nejrůznějšího původu tu leží obrovské množství drobných střepů pravěkých nádob (Pozor! Je přísně zakázáno je vyvážet!). Některé tisíce let staré nádoby jsou zdobeny jemným abstraktním vzorem. Připomíná tetování, které je dodnes typické pro obyvatele Oceánie. Při výzkumu pobřežních dun na Fidži vědce překvapilo, že čím mladší vrstvy odkrývali, tím menší mušle mezi tehdejšími úlovky nacházeli. Přímořské zdroje se zřejmě brzy vyčerpaly, protože lidé jim nedopřáli dost času na regeneraci a citlivé ekosystémy pobřežních lagun se rychle hroutily. Obyvatelé ostrova museli od lovu ryb, mušlí, želv a dalších mořských živočichů postupně přejít k vnitrozemskému zemědělství a chovu zvířat. Půda splavovaná po vykácení údolních lesů, pak s pomocí mořských vln a větru vršila rozlehlé pobřežní duny a dokonala dílo zkázy.
Lidé kmene Lapitha se usadili na Fidži asi 1500 let př.n.l. Sídlili na pobřeží, protože hlavním zdrojem jejich obživy byl rybolov. S postupným nárůstem populace a obsazováním další půdy docházelo k válkám mezi jednotlivými kmeny a ke krutému zacházení s nepřáteli, včetně kanibalismu. Jednotlivé vesnice se musely opevnit a zabezpečit proti výpadům nepřátel.

Kolem roku 1000 n.l. dochází k invazi obyvatel z ostrovů Samoa a Tonga – potomků původních Lapithů. Ti postupně změnili svůj život natolik, že vznikla zcela nová kultura, kterou jak pro její původ, tak pozdější rozšíření můžeme právem nazvat polynéskou. Bezprostřední příčinou nových výprav byla zřejmě přelidněnost obou souostroví. Proto vyrazili, aby se postupně zmocnili tisíců ostrovů rozptýlených na ploše milionů čtverečních kilometrů. Pomohl jim v tom důležitý technický vynález - katamaran. Místo plavidla s jedním trupem začali pro delší plavby používat loď o dvou identických navzájem propojených trupech. Katamaran měl délku až pětadvacet metrů, ponor necelých šedesát centimetrů a dosahoval rychlosti třináct kilometrů za hodinu. Mohl plout pod úhlem padesáti stupňů proti větru a unesl pohodlně přes dvacet osob se zásobami na čtyři až šest týdnů. Jeho největší výhodou byla mimořádná stabilita, která bohatě vyrovnala o něco menší obratnost při manévrování.

Mezi Polynésany a původními obyvateli docházelo ke krvavým válečným konfliktům. Tato dávná historie země upevnila mataqali – rodové skupiny, které žily v opevněných vesnicích, kterým vládli náčelníci, jejichž funkce byla dědičná. Náčelníci v rámci polygamie žili v příbuzenských vztazích s jednotlivými rodovými skupinami a pomáhali si tak upevňovat své postavení.

Prvním Evropanem, který kdy spatřil fidžijské souostroví byl Abel Tasman, který tudy proplouval na své cestě do Indonésie v roce 1643. Na dalších 130 let odradil další námořníka od přistání v těchto místech, protože popsal útesy v oblasti Vanua Levu a Taveuni jako zrádné a navýsost nebezpečné. Při přistání na okolních ostrovech se setkal s kanibaly a vzhledem k tomu, že přišel i o pár členů posádky, asi mu místní končiny příliš nepřirostly k srdci.

Další plavbu do těchto končin zrealizoval až v roce 1774 James Cook, který přistál na Vatoa v souostroví Lau, ale i jeho zřejmě odradily místní kanibalské tradice. Dalším velmi známým návštěvníkem byl kapitán William Bligh – postava známá díky zfilmovanému románu Vzpoura na lodi Bounty. Kapitán byl po vzpouře na své lodi vysazen spolu s 18ti věrnými do člunu a ponechán napospas svému osudu. Plavil se tak souostrovím Lau a také mezi ostrovy Vanua Levu a Viti Levu. Proto nesou tyto vody dodnes název Bligh Water.
Roku 1827 ostrovy prozkoumal Jules-Sébastien Dumont d’Urville.

V 19. století přicházejí na Fidži obchodníci zabývají se obchodem se santalovým dřevem a „mořskou okurkou“ (sumýš nebo také Beche-de-Mer – žije na písku v lagunách, v Asii považována za pochoutku). Usazují se tu i různí dobrodruzi, kteří přežili ztroskotání lodě, dezertéři, bývalí námořníci i uprchlí vězni z britských trestných osad v Austrálii. K tomu připočtěme obchodníky s otroky, piráty a řadu dalších problematických skupin, které zasahují do vývoje této ostrovní země. Také do rukou domorodců se dostávají zbraně, kovové nástroje, tabák – předměty, které jejich společnost neznala. A společnost se začíná měnit, působí na ni tyto vlivy a dochází k takovým historickým zajímavostem, jako je vláda muže řečeného Divoký Karel (Charles the Savage). Osud této historické postavy je skutečně nebývale zajímavý a skvěle vystihuje poměry na Fidži v tomto období.

Johan Karl Svensson pocházel z Bohuslenu v západní části Švédska. Na Fidži mu ale říkali Charles the Savage (savidž) neboli Divoký Kalle. Jeho život byl skutečně pozoruhodný. V r. 1806 se plavil jižním mořem na anglické pirátské lodi, která přistála se na ostrově Tonga. Všechny ostatní z lodě ostrované podle tradice snědli, ale Karla zachránil jeho bohatý zrzavý až rudý vous. Domorodci nikdy nic podobného neviděli, a tak ho náčelník ukazoval a za jeho spatření se muselo platit. Cenou byli vzácné ulity nebo jiné věci, které náčelník potřeboval. Karlu Svenssonovi se podařilo uprchnout na otrokářské lodi, která však u ostrova Ngau ztroskotala. Tentokrát si Karl zachránil život tím, že díky znalosti řeči z Tonga, mohl přislíbit domorodcům, že je naučí používat zbraně, které se na lodi nacházely. Osatní námořníci takové štěstí neměli a skončili v žaludcích ostrovanů. Během války mezi obyvateli ostrova Ngau a sousedním Viti Leva Karl Svensson zahnal svým nebývalým vzhledem nepřátele na útěk. Po této události se z něj stal vážený muž. Nakupoval a prodával santalové dřevo a velmi zbohatl. Stal se nejmocnějším mužem na ostrově a říkalo se mu Král Karel Divoký. Oženil se s mnoha ženami z bohatých rodin a zplodil prý 150 dětí. Jedna jeho výprava za santalovým dřevem na okolní ostrovy se mu však stala osudnou. Když kapitán lodě nechal vypálit vesničanům jejich obydlí kvůli neochotě dřevo poskytnout, ostrované je napadli a nepomohli jim ani střelné zbraně. Karl padl do zajetí mezi posledními a tentokrát mu jeho vous nepomohl. Jeho tělo bylo rozčtvrceno, snědeno a jeho lebka sloužila jako nádoba na pití nápoje kava. Zdejší vládce ostrova se bál, že některý ze synů Karl Svenssona by se mohl stát králem, a proto prý nechal všechny zavraždit. Dcerám však daroval život. Proto dnes najdeme na Fidži mnoho potomků tohoto slavného dobrodruha.

Další období dějin ostrovů se neslo ve znamení útoků z Tonga a zároveň intenzivní misionářské činnosti britských kněží. I když docházelo k tomu, že ne vždy byly snahy misionářů korunovány úspěchem – viz případ reverenda Bakera, anglického misionáře, jenž byl na ostrově sněden v roce 1867 – přesto se postupně část domorodců přikláněla k této víře. Levuka se stala důležitým obchodním přístavem, kde se střetávaly britské, americké a francouzské zájmy.

Náčelník Cakobau, který se prohlásil králem Fidži, v roce 1854 přestoupil ke křesťanské víře, a to přimělo řad ostrovanů k tomu, aby ho následovali. V roce 1871 ustanovil vládu ve stylu západních zemí, ale ta po dvou letech zkolabovala.

10. října 1874 byla země vyhlášena britskou kolonií a hlavním městem se stalo Suva. Guvernérem byl jmenován Sir Arthur Gordon, který se zaměřil na rozvoj zemědělství a průmyslu. Začala se pěstovat bavlna a rozvíjet průmysl spojený s výrobou cukru ze třtiny. Poté co epidemie spalniček zahubila každého třetího obyvatele na Fidži, bylo nutné získat pracovní síly mimo ostrovy. Dochází tak k importování pracovních sil z různých oblastí Indie. Důvěřiví Indové doufali, že na Fidži se jim bude dařit lépe než doma v bídě, ale život na plantážích jim přinesl většinou jen opět bídu, násilí, nemoci a beznaděj. V roce 1919 zde žilo a pracovalo více než 60.000 Indů. Vzhledem k tomu, že většinu půdy vlastnili etničtí Fidžijci, orientovala se indická komunita spíše na drobné podnikání, obchod a státní službu. Rozpory mezi etnickými Fidžijci a fidžijskými Indy, kteří usilují o rovnocenné postavení, začínají postupně nabývat na síle.

V průběhu 2. světové války poslalo Fidži 8000 vojáků bojovat proti Japoncům na Šalamounových ostrovech a pomoci tak zastavit jejich rozsáhlou invazi v této oblasti. Odpor proti Japoncům sice dočasně spojil obě proti sobě stojící skupiny, ale zásadní rozpory stále přetrvávaly a sílily.

10. října 1970 získavá Fidži samostatnost. V letech 1970-87 mělo Fidži statut konstituční monarchie v rámci Commonwealthu Ve volbách v roce 1987, kdy zvítězila ve volbách koalice, došlo k velkému odporu. Ačkoliv ministerský předseda zastupoval etnické Fidžijce stejně jako většina kabinetu, přesto na novou vládu většina obyvatel pohlížela jako na vládu s převahou Indů. To se nelíbilo etnickým Fidžijcům. Probíhala řada demonstrací a extrémistické hnutí Taukei se aktivně podílelo na destabilizaci vlády. Došlo k násilným útokům na indickou komunitu, včetně bombových útoků na indické obchody a společnosti vlastněné Indy. O měsíc později Kolonel Sitiveni Rabuka vojenským převratem svrhl vládu a došlo k řadě krveprolití. Fidži bylo proto vyloučeno z Britského společenství národů (British Commonwealth). Nová ústava z roku 1990 preferuje etnické Fidžijce na úkor silné minority Indů, což vede k silnému napětí. V roce 1991 byl znovu zvolen a pokusil se vyřešit politickou cestou rozpory v zemi.

V roce 1997 bylo Fidži přijato zpět do Commonwealthu. V roce 1999 byl zvolen první ministerský předseda indického původu – Mahendra Chaudhry. Zaměřil se na provedení pozemkové reformy a nastolení sociální spravedlnosti. Odpor proti jeho politice se koncentroval opět kolem hnutí Taukei a vyústil v přepadení parlamentu a svržení vlády v květnu 2000. V čele soukromé jednotky stál George Speight. Povstalci přepadli parlament v hlavním městě Suvě 19. května a nastolili požadavek na vytvoření nové vlády, která by byla sestavena z etnických Fidžanů. Pod mezinárodním i domácím tlakem nakonec v červenci 2000 propustili povstalci svrženého premiéra Mahendra Chaudhryho a zároveň s ním bylo propuštěno i 15 dalších politických rukojmích, kteří byli 56 dní zadržováni v budově parlamentu. Speight byl odsouzen na doživotí. Politická nestabilita vedla k ekonomickému úpadku a řada fidžijských Indů se rozhodla opustit zemi. Během roku 2001 se země navrátila k demokratickému uspořádání.



Historie v datech
1500 př.n.l. – Polynésané osidlují Fidži
500 př.n.l. – Melanésané osidlují Fidži
1643 – Abel Tasman objevuje Taveuni
1800 – santalové dřevo objeveno na Vanua Levu – zájem obchodníků
1835 – příjezd metodistických misionářů
1851 – první přistání nepřátelského amerického ozbrojeného plavidla
1854 – náčelník Cakobau přestupuje ke křesťanské víře
1860 – založení města Levuka
1862 – obsazení Fidži Brity
1867 – americká válečná loď hrozí ostřelováním města Levuka
1874 – Fidži se stává britskou kolonií
1875 – epidemii spalniček padá za oběť třetina obyvatel
1879 – příjezd prvních přistěhovalců (pracovních sil) z Indie
1881 – stavba první továrny na cukr v Nausori
1882 – hlavním městem se místo Levuky stává město Suva
1916 – konec indické imigrace
1939 – otevřeno Mezinárodní letiště Nadi
1966 – vytvoření samosprávy – autonomie
1970 – Fidži získává samostatnost
1973 – zestátnění průmyslu zpracovávajícího cukrovou třtinu
1978 – Fidžijské mírové jednotky vyslány do Libanonu
1981 – Fidžijské jednotky zasahují na Sinaji
1987 – vojenský převrat vedený Colonelem Rabukou
1987 – Fidži vyloučeno ze společenství států britského impéria (British Commonwealth)
1997 – Fidži znovu přijato do společenství států britského impéria
1998 – v platnost vstupuje nová ústava
2000 – civilní převrat, svržení vlády
2001 – zvolena nová vláda