Tunisko


Informace

Historie Tuniska je nesmírně bohatá a spletitá. Jelikož se Tunisko vždy vyznačovalo bohatstvím a strategická poloha země také nebyla k zahození, stalo se již od počátku historie domovem mnoha národů.
Starší doba kamenná – známky prvního osídlení Tuniska
Mladší doba kamenná (kolem 4000 př. Kr.) – vyschla Sahara a do oblasti se dostávají
berberské kmeny
od 1100 př. Kr.- příchod Féničanů., národa z pobřeží Libanonu. Féničané vynikali především v obchodě a na moři. V Tunisku založili Nové město (Kart Hadašt či Kartágo). Tunisko se těší velkému rozkvětu, především díky námořnímu obchodu.
814 př. Kr. – založeno Kartágo
Soupeření s Římany – Římanům se nelíbil tak silný stát, jaký Féničané vybudovali, a proto se s nimi pustili do války. Vypukly takzvané Punské války. Byly celkem tři. K první punské válce došlo kvůli střetu Kartága a Říma, který měl snahu o expanzi. Konflikt vypukl, když sicilské město Messana požádalo o pomoc proti sousedním Syrákusám nejdříve Kartágo a potom Řím. Římská intervence vedla k boji mezi Římem a Kartágem o Sicílii, která patřila do mocenské sféry Kartága. Kartágo mělo velmi dobře vyzbrojené loďstvo a tak si musel Řím nejprve vybudovat silnou flotilu. V námořní bitvě u Myl porazil Řím neporazitelnou námořní velmoc a to roku 260 př. Kristem. V následujících letech ztrácí Řím čtyři loďstva a válka se začala nepříjemně protahovat. Rozhodující vítězství bylo vybojováno Římany roku 241 př. Kristem v bitvě u Aegatských ostrovů. Válka trvala více jak 20 let a dovedla obě mocnosti na pokraj zhroucení. Proto byl uzavřen mír. Kartágo ztratilo Sicílii a tím pádem získal Řím svoji první zámořskou provincii. Po uzavření míru však vypukají v Kartágu povstání.
Druhá punská válka probíhala v letech 218 – 216. Vrchní kartaginský velitel v Hispánii, Hannibal, zničil iberské město Saguntum, které bylo spřátelené s Římem. Na základě toho žádal Řím vydání Hannibala a všech členů nejvyšší rady. Kartágo odmítlo a tak byla vyhlášena válka. Hannibal překročil v květnu 218 s 70 000 pěšáky a jezdci a 60 slony řeku Ebro. Jeho cílem bylo omezit válečné akce na území Itálie a získat tam za spojence italské kmeny a Kelty. Při tomto slavném přechodu Alp ztratil Hannibal téměř polovinu svého vojska. Koncem roku 218 dochází k prvním bitvám. Díky prvním dvěma vítězstvím kartaginských vojsk – první v boji na řece Ticin a druhé na řece Trebii – přechází keltské kmeny na jejich stranu. Hannibal se stává osvoboditelem od římské nadvlády. V roce 217 ničí Hannibal římské vojsko u Trasimenského jezera a roku 216 rozdrtil Hannibal římské vojsko v bitvě u Cann. V této bitvě utrpělo římské vojsko jednu z nejtěžších porážek v historii. Kartaginci zničili osmdesátitisícovou římskou armádu, okolo 50 000 římských vojáků padlo. Protože však neměl Hannibal dostatek obléhací techniky nemohl se odvážit k přímému útoku na Řím. Na základě těchto vítězství podepisuje makedonský král Filip V. roku 215 s Hannibalem smlouvu, ve které se zavazuje k podpoře ochrany proti Římu. Také Syrákúsy uzavírají s Hanibalem smlouvu proti Římu a to roku 215. Římskému vojevůdci Fabiovi Maximovi se podařilo vyčkávací taktikou Hannibala v Itálii izolovat. Římané mezitím vyřadili z boje Filipa V., zvítězili v Hispánii, porazili Hasdrubala a vylodili se u Kartága. Hannibal byl z Itálie odvolán a v rozhodující bitvě 202 př. Kristem u Zamy ho porazhil Scipio Africanus. Kartágo stratilo Hispánii, ale udrželo si hospodářský význam. I po porážce Kartága v druhé punské válce se Římané obávali obnovení jeho moci. Řím využil toho, že Kartágo zaútočilo na Mumigo a napadl ho znovu. Kartágo projevilo ochotu ustoupit, ale nesouhlasilo s požadavkem město opustit a přestěhovat se jinam. Kartágo bylo obléháno tři roky a poté roku 149 dobyto římskou armádou pod velením Publiuse Corneliuse Scipia Aemilianuse Numantinuse. Město bylo srovnáno se zemí, vypáleno, obyvatelé prodáni do otroctví. Římané posypali trosky města solí, aby tam již nemohlo žádné město vyrůst.
122 př. Kr. – postaveno na místě zničeného města nové Kartágo a stalo se třetím nejvýznamnějším městem říše římské. Nastalo 600 let římské nadvlády.
439 – v oblasti se po rozpadu říše římské usazují Vandalové, germánský kmen z Jutska. Vytvořili nezávislé království s hlavním městem Kartágem.
534 - území dobyto Byzantskou říší, Tunisko bylo součástí byzantské říše až do konce 7. století.
642 – expanze Arabů donutila Byzance k ústupu. Šíření islámu – Tunisko bylo přičleněno ke kalifátu Umajjovců.
od 661 – Tunisko součástí islámské říše Umájjovců. Vrchol arabských výbojů.
669 – vybudováno město Kairouán – svaté město muslimů
800 – 1228 – na území Tuniska se střídala řada dynastií, které neměly větší význam pro rozvoj země
909 – 1048 – nadvláda dynastie Fátimovců
1048 – 1160 – samostatný stát dynastie Zíriovců
1160 – začátek 13. století – součástí říše Almohadů
1228 – k moci se dostává Banú Havs, jehož dynastie se vyznačovala kulturním a hospodářským rozmachem. Turecká invaze ale zapříčinila pád říše.
1270 – vpád Křižáků
1534 – Tunisané vyhráli první válku s Turky, ale celá říše se stala španělským protektorátem.
1574 – návrat Turků, země se stala osmanskou provincií.
1705 – dosažení suverenity tuniských vládců - bejů. Země opět rozkvétá, ale Bejové prohýřili spoustu finančních prostředků a přivedli pak zemi na počátku 19. století k hospodářské krizi. Zadlužení hlavně vůči Francii.
1830 – 1870 – řada politických a hospodářských reforem, budování pravidelné armády a loďstva, soupeření Francie, Itálie a VB o vliv v Tunisku.
1861 – první ústava
1881 – Francie napadla Tunisko, 12.5.Tunisko kapitulovalo a stalo se francouzským protektorátem. Velký nesouhlas ze strany Itálie.
1883 – vyhlášení fr. protektorátu nad Tuniskem.
Konec 19. století – usazování fr. kolónů, vznik prvních organizací nár. osvobozeneckého hnutí.
1920 – založena tuniská sekce FKS.
1934 – radikální křídlo strany Destúr ustavilo samostatnou stranu Neo Destúr, v čele H. Burgiba.
1938 – 39 – vlna nepokojů.
1939 – založena tuniská komunistická strana.
1942 – 43 – okupace Tuniska italskou a německou armádou.
1943 – obsazení Tuniska anglo-americkou armádou, správu země převzala Francie.
1946 – Tunisko prohlášeno členskou zemí Fr. unie s autonomní vládou.
1951 – 52 – obnovení represívního kursu fr. kolon.politiky – radikalizace národního osvobozeneckého hnutí.
1954 – vznik partyzánských oddílů na jihu země
20.4. 1956 – vyhlášena nezávislost Tuniska jako konstituční monarchie, přijetí do OSN.
1957 – Tunisko se stává republikou s prezidentem Habíbem Burgibou. Vláda jednoho muže.
Konec 50. let – postupné potlačení opozice proti Burgibovi, část. znárodnění klíčového průmyslu.
1958 – odchod francouzských jednotek z Tuniska, kromě vojenské základy v Bizertě.
1961 – vojenský konflikt Tunisko versus Francie v Bizertě.
1963 – odchod fr. vojsk z Bizerty.
1964 – Přivlastnění francouzské půdy, konflikt s Alžírskem, který je podporován protivládní skupinou.
1967 – Vyslány jednotky na pomoc arabským silám v šestidenní válce proti Izraeli.
1969 – Ministr financí a plánování uvězněn po obvinění ze zpronevěry.
70. léta – upevňování hospodářských svazků mezi Tuniskem a kapitalistickými zeměmi západní Evropy.
1970 – 80 – předseda vlády H. Nuíra.
1974 – Navrženo obchodní spojení s Libyí.
1974 – 1976 – Stovky lidí jsou uvězněny kvůli odporu proti vládě.
1975 – Potřetí zvolení Burgiba je doživotně jmenován prezidentem.
1980 – Útok na Gafsu pravděpodobně organizován tuniskými disidenty s podporou Libye, Tunisko žádá pomoc od Francie, což vede ke zvýšení jeho izolace od ostatních zemí v Maghribu.
1985 – Tunisko přerušuje diplomatické vztahy s Libyí.
1987 – odchod Burgiby z politické scény. Začínají politické změny a reformy vedoucí k demokratizaci země.
1988 – Vztahy s Libyí obnoveny.
1989 – Ben Ali je zvolen prezidentem.
1991 – Tunisko vyslovuje nesouhlas se zapojením USA do války v Zálivu, začíná vládní tažení proti islámským fundamentalistům.
1994 – Proběhly prezidentské volby a volby do sněmovny. Znovuzvolení prezidenta Ben Aliho a poprvé v historii nezávislého Tuniska také přístup opozice do parlamentu.
1999 – Opětovné zvolení Ben Aliho prezidentem; v parlamentních volbách získala opozice 20% křesel z celkových 182. Zvýšil se počet žen v parlamentu z 11 na 21.
2002 – Více než 3,5 miliónů voličů přišlo k volbám v prvním referendu v tuniské historii. Referendum se týkalo základní změny ústavy navrhnuté prezidentem Ben Alim.