Nový Zéland


Informace

Otec Nebe a matka Země

Téměř na všech ostrovech v Tichém oceánu mají muži a ženy hnědou kůži. Po staletí si vyprávěli příběhy o bozích, kteří stvořili svět. Zde je jedna ze starých legend, kterou si vyprávějí Maorové na Novém Zélandu.

Kdysi dávno nebyl ještě žádný oceán, ani země ani nebe. Bylo to tak dávno, že všechno bylo temné a beztvaré.
První ze všech bohů se jmenoval Rangi. Byl to otec nebe. Papa, jeho žena, byla matka Země. Měli se rádi a lnuli k sobě. Měli sedmdesát synů a každý syn byl bohem. Byli to bohové moře a pevniny, větru, lesů a ptáků, květin a rostlin, lidí a brouků a ryb a hmyzu.
Sedmdesát synů Rangiho a Papy žilo v úzkém prostoru mezi svými rodiči. Bylo tam stěží nějaké místo, aby se mohli hýbat, a už vůbec tam nebylo světlo, aby něco viděli. Neustále si stěžovali.
"Nemá cenu reptat, když stejně nic neděláme," řekl jeden z nich. "Kdybychom uměli oddělit matku a otce, měli bychom místa spoustu."
Ostatní souhlasili, že je to dobrý nápad. "Jeden z nás musí Rangiho odtrhnout od naší matky Země."
Jeden po druhém se snažili, ale Rangi byl příliš těžký. Jako poslední to zkusil Tane, bůh přírody. Lehl si na záda, nohama se zapřel do Rangiova těla a tlačil a tlačil. Rangi se trochu pohnul. Tane zatlačil ještě více a Rangi odletěl tak daleko, že si bohové mysleli, že už se nikdy nezastaví. Smáli se a křičeli radostí - všichni kromě Tawhiriho, boha větrů, který svého otce miloval více než svou matku. Zatímco jeho bratři zůstávali na zemi, vylétl na oblohu, aby tam byl se svým otcem.
Matka Země i otec Nebe byli smutní, že už nejsou spolu. Rangi plakal a slzy padaly na zem jako déšť. Papa vzdychala a mlha lítosti stoupala k jejímu manželovi jako mraky.
Tanemu bylo rodičů líto. Matka Země byla nahá a bylo jí zima. Přikryl jí lesy a trávou a Rangiovy slzy ji zalévaly, takže matka začala být ve své osamělosti krásná.
"Učinil jsi Papu velice krásnou," volal na něho Rang, "ale co uděláš pro mne, Tane"?
Bůh přírody přilétl ke svému otci. Na hruď mu položil zlaté slunce a přikryl jej červeným pláštěm. Potom došel k závěru, že červená pláštěnka se mu nelíbí, a sundal ji; ale kousek z ní můžeme dosud zahlédnout, když slunce vychází a zapadá. Ve dne byl Rang krásně oděn do modrého hávu. V noci po něm ane rozházel zářící hvězdy a kulatý zářící měsíc.
Nakonec bůh přírody zaplnil lesy, které stvořil, ptáky, aby každý slyšel jejich radostné prozpěvování.
Tawhiri, bůh větrů, se stále ještě na své bratry hněval. Hromoval dolů z nebe a bojoval s bohem moře a spouštěl vodu tak, že se na ní tvořily vlny. Moře bičovalo pevninu a bohové pevniny bojovali s bohy větrů a moře. Tawhirimu se nemohl postavit nikdo kromě Tua, boha války. Zanedlouho se vítr zklidnil, moře se utišilo a v lese opět začali zpívat ptáci.
"Něco tu chybí", řekl Tane. "Bylo by dobré, aby se pod stromy procházeli muži a ženy a naslouchali ptákům, plavili se v kánoích a božstvům zpívali písně".
Tane stvořil tedy první Ženu, ze Země, z červené půdy. Brzy se jeho sen vyplnil; muži a ženy rádi pracovali mezi stromy, květinami, ptáky a mořskými rybami, vodopády, řekami a jezery a vysokými horami.
Takto tedy Tane, bůh přírody, stvořil svět a všechno krásné na počátku časů, říkají Maorové.
Muži a ženy žili na zemi a při cestách z jednoho ostrova na druhý vyprávěli svým dětem příběhy o ptácích a rybách, o stromech a květinách, o slunci a měsíci a hvězdách.

Úryvek je z knihy "Mýty a legendy Tichomoří", A.W. Reed, nakl. Portál, 2002

Legenda o geologickém původu

Maorská legenda vypráví o Mauim, který využíval kouzel, aby k sobě nalákal obrovská hejna ryb. Jednou přemluvil své závistivé starší bratry, aby s jejich kánoí vypluli daleko od břehů Hawaiki, starobylé domoviny Maorů. Na širém moři potom na rybí hák, vyrobený z čelisti jednoho ze svých předků, chytil rybu tak velikou, že měla na sobě stromy, domy i lidi. Maui rozkázal bratrům, aby se ničeho nedotýkali, než se z Hawaiki vrátí s knězem, který by z ryby sejmul posvátnou kletbu. Chamtiví bratři však na jeho návrat nečekali a začali rybu rozřezávat a jíst. Ta se v agonii zmítala a kroutila, a tím se na ní vytvořily hory a údolí.
Tak byl, alespoň podle pověsti, vytvořen Severní ostrov, který svým tvarem připomíná rybu, pokud se podíváte na mapu Nového Zélandu ze strany, s pusou v zátoce u Wellingtonu, ocasem v protáhlém Northlandu a hřbetní ploutví na Východním mysu. Mauiho kánoe se stala Jižním ostrovem a její kotva ostrovem Stewartovým. Překvapující na celém mýtu je fakt, že Polynésané, kteří jej vymysleli, ve své době žádné mapy neměli.

Geologický původ Nového Zélandu není o nic méně dramatický než sama tato legenda. Oba hlavní ostrovy mají vysoké hory zvrásněné pohybem pacifické tektonické kry, která se zasouvá pod kontinentální indoaustalskou kru. Severní ostrov leží právě v místě, kde se obě tyto gigantické desky o sebe třou (subdukční zóna). Výsledkem je vulkanická činnost, která zde vytvořila obrovské sopky a termální oblasti. Jen v největším městě Aucklandu stojí přes padesát vulkanických hor, které už ani za sopky nikdo nepovažuje.