Izrael


Informace

Židé 81,1% (narození v Izraeli – 61,9%, původem z Evropy a Ameriky – 27,4%, v tom bývalý Sovětský svaz 17,3%, původem z Afriky nebo Asie – 10,7%, v tom etiopští Židé 1,2% ).
Arabové 18,9% (muslimové – 18,6%, křesťané – 9,4%, drúzové – 8%)
Ve světě panuje povědomí o jakési homogenitě izraelských Židů, pravdou je však spíše to, že jsou jednotni vůči vnějšímu nepříteli, ale interně jsou mezi nimi značné sváry. Jeden aforismus říká: Dva Židé – to jsou tři názory. Rozdíly, respektive dělení na skupiny a etnika, existuje podle zásady zdali se jedná o stoupence či odpůrce sekularismu, jestřáby nebo holubice, orientální Židy nebo Židy evropského původu.
Rozmanitou mozaiku těchto skupin, etnik, proudů apod. tvoří:
Aškenáziové – v klasické hebrejštině Aškenázi znamená „Německo“ a tito Židé tedy mají svůj původ ve střední a východní Evropě, především pak Německu. Někteří z nich ještě mluví jazykem jidiš tj. kombinací hebrejštiny a středověké němčiny. Původní sionističtí přistěhovalci byli skupiny tvořené Aškenázimy, polskými a ruskými socialisty, kteří stáli u kolébky židovského státu a později organizovali imigraci sephardinů.
Sephardinové – sephard znamená v hebrejštině Španělsko a tito Židé jsou potomky vyhnanců ze Španělska a Portugalska v 15. století. Mluví ladino tj. kombinací hebrejštiny a španělštiny, dnes už se jedná spíše o zbytky starších usedlíků. Sephardinové se považují za občany druhé kategorie, vyššího postavení na žebříčku moci a vlivu se dopracovali aškenáziové.
Orientálci – někdy se považují také za sephardiny. Pocházejí z muslimských zemí. Vlivnější jsou jemenští židé – většinou majitelé restaurací. Ti přišli do Izraele krátce po získání nezávislosti. Ve stejnou dobu sem mířily skupiny židovských uprchlíků z Iráku (byli pronásledováni ve své zemi po prohře iráckých armádních oddílů).
Etiopané - během hladomoru v Etiopii byli leteckým mostem dopraveni do Izraele masově v r.1985 a 1991. V nové vlasti se na počátku setkávali s nepřízní zvláště u Aškenáziů, kteří se nechtěli smířit s myšlenkou, že tito tmaví Afričané by mohli sdílet také jejich židovskou víru.
Jejich začlenění do izraelské společnosti doposud není stoprocentní a nedlouho po jejich příjezdu do země se v tisku přetřásaly historky o tom, že v nemocnicích se vylévala jimi darovaná krev pro transfuze, protože by mohli být nakaženi AIDS.
Palestinští Arabové - od roku 1948 se arabská populace koncentruje hlavně v Gaze a na západním břehu řeky Jordán. Více jak 80% Arabů v Izraeli jsou sunitští muslimové, zbytek jsou křesťané nebo drúzové. Původ Palestinců je kontroverzním tématem v izraelské společnosti, které společně s otázkami držení a vlastnictví půdy je „horkým bramborem“ palestinského problému. Izraelci tvrdí, že tito Palestinci jsou potomky Arabů, kteří dobyli Palestinu v 7. století anebo pocházejí z okolních zemí, zatímco Palestinci odvozují svůj původ a nárok na zemi od toho, že jsou potomky dávných usedlíků, kteří se zde usadili před několika tisíci lety a přežili války s Židy, Asyřany, Peršany, Římany a 400 let nadvlády otomanských Turků. Téměř 10% Arabů jsou beduinskými kočovníky v poušti Negev, kde ještě žijí tradičním způsobem ve stanech a chovají ovce. Izraelské úřady je povzbuzují za účelem, aby změnili způsob života a trvale se usídlili, což se zčásti daří.
Křesťané – většina křesťanů v Izraeli jsou Arabové. Zbytek tvoří zejména Arménci. Křesťanů je asi 130.000 (více viz 1223).
Drúzové – asi 10% nežidovského obyvatelstva patří k této záhadné náboženské sektě. Drúzové nemají svoji vlast ani řeč a sami se definují podle svého náboženství, které je odnoží islámu. Podobně jako muslimové věří v Alláha a jeho proroky. Současně věří, že Mohamed měl ještě další božské následovníky. Od muslimů je odlišuje to, že věří v reinkarnaci podobně jako hinduisté a z tohoto důvodu na jejich náhrobních kamenech nejsou uvedena jména. Většina Drúzů žije v Libanonu a Sýrii, v Izraeli obývají jen několik vesnic v Galileji, na hoře Carmel a na Golanech. Protože nikdy neměli svůj stát, drží silně při sobě, ať už žijí ve kterémkoli státě. Drúzové na Golanských výšinách jsou odpůrci anektování výšin Izraelem a podporují požadavky Sýrie na toto teritorium. Celkový počet Drúzů se odhaduje na 100.000.
Samaritáni – tvoří jednu z nejmenších menšin, jejich počet nepřesahuje 600. Mluví arabsky ale modlí se starohebrejštinou.. Kdysi tvořili početnější skupinu, ale jejich počet se redukoval v důsledku násilné asimilace Araby. Jejich víra se opírá výlučně o prvních pět oddílů bible a je ortodoxnější než víra ortodoxních Židů. Dodržují shabbat (židovský svatý den). Samaritánské ženy během menstruace jsou povinny být v ústraní po dobu 7 dní a po porodu se považují za „nečisté“. V případě narození chlapce tento stav trvá 40 dní, při narození děvčete jen 20.
Černí židé - poprvé se objevili v Izraeli v r. 1969 a jejich příchod vyvolal kontroverzní reakce. Komunita byla založena v Chicagu Ben Carterem (nyní se nazývá Ben-Ami Carter), který měl „vizi“, dle které právě černí Afro-Američané byly potomky původních Izraelitů a teď přišel jejich čas návratu do zaslíbené země. Nejprve se usídlili v Liberii, odkud byli nakonec vyhnáni. V Liberii začali žít podle své víry a vegetariánských principů, v abstinenci a sami se naučili ovládat hebrejštinu. Všichni muži mají příjmení Ben Israel (syn Izraele) a všechny ženy Bat Israel ( dcera Izraele). Do Izraele dorazili nejprve jako turisté, ale pak požádali o občanství na základě Zákona o návratu, dle kterého každý Žid má právo se stát občanem Izraele. Jejich požadavky byly nejprve odmítnuty, ale později se izraelské úřady lekly jejich deportace ze země, aby nebyly nařčeny z rasismu. Nakonec to skončilo kompromisem s tím, že získali právo se v zemi usadit, ale za podmínky, že už další imigranti nebudou následovat. Komunita černých židů se usadila na pokraji pouště Negev v Dimoně a nyní čítá asi 1.200 členů.
Mesiáští Židé - tato skupina se nechce považovat za Židy a nehlásí se ani k žádné křesťanské větvi. Věří jak ve Starý tak i Nový zákon a uznává Ježíše jako mesiáše a přitom její příslušníci praktikují některé starozákonní rituály jako např. obřízku. Vedle židovských svátků slaví i Vánoce a Velikonoce. Nechávají se křtít a organizují i různé biblické kurzy a vzdělávací akce. Bývají milí a příjemní. S přijetím víry v Ježíše mají obvykle spojeny zvláštní a neobyčejné osobní zážitky. V Izraeli je asi 4.500 členů této skupiny a jsou soustředěny asi do 50 sborů. Jejich střediska se nacházejí např. v Haifě na hoře Karmel nebo v Jeruzalémě poblíž Jaffské brány.

Osud Palestinců a Palestiny v naší době
Když jako první Arab přebíral palestinský spisovatel Emile Habibi v Jeruzalémě v r. 1992 prestižní izraelskou cenu za literaturu, zakončil svoji řeč slovy: „My máme jen tuto zemi“.
Stejně tak by mohli mluvit i Židé, kteří si na stejnou zemi činí nárok.

Dotýkáme-li se Izraele a Palestiny, vystupuje v různé podobě problém Palestinců a to nejen jako teroristů, ale jako skutečných a plnoprávných občanů na území, které je dnes Izraelem včetně okupovaných území.
Palestina byla dlouhá století součástí Osmanské říše, Turci ji dobyli v roce 1516. V r. 1917 ji vojensky obsadili Britové, pro které byla mandátním územím až do 14. května 1948. Podle plánů OSN měl tohoto dne vzniknout stát Palestina, což měla být hospodářská unie skládající se ze dvou států, z židovského a arabského, přičemž Jeruzalém měl dostat statut mezinárodní zóny. Palestinci rozhodnutí OSN odmítli, zatímco Židé jej přijali a tak se na historické půdě Palestiny ustanovil jen Izrael, který po krvavých bojích, poté co proti němu zaútočili Arabové, ještě rozšířil. Území, které nedobyl, tj.východní Palestinu, zabralo Jordánsko (pravý břeh Jordánu). Pásmo Gazy pak vojensky obsadil Egypt. Od té doby neexistuje Palestina jako stát ale jen jako pojem. Nato nastala doba palestinských uprchlíků z Izraele do okolních zemí a na pravý břeh Jordánu a Gazy. Potomci, kteří zůstali v Izraeli a jedním z nich je právě Habibi, jsou dnes držiteli izraelských pasů.
Autentického zastoupení se palestinskému lidu dostalo teprve po založení Organizace pro osvobození Palestiny v r. 1964. Jordánský král Husajn se v srpnu 1988 oficiálně vzdal západního břehu Jordánu ve prospěch Palestinců. Až intifáda, povstání Palestinců na okupovaných územích, upozornila Izrael na to, že se mu nemusí navěky podařit zabránit vzniku samostatného palestinského státu. Otázkou zůstává, jaký by byl býval vývoj, kdyby nedošlo k válkám v r. 1967 a 1973, kdy Arabové si ještě dělali ambice na zničení Izraele. Smířili by se palestinští Arabové s jordánskou nadvládou na západním břehu Jordánu?
Také jim mohl zůstat východní Jeruzalém, který Izrael po válce v r.1967 prohlásil za nedělitelnou součást celého Jeruzaléma.