Izrael


Informace

Kdo je vlastně Žid? Podle židovské právní a náboženské legislativy je Židem každý, a to po celý svůj život, jehož matka byla Židovka nebo kdo přestoupil na židovskou víru. Zakladatelé židovského státu chtěli mít od začátku jasno ve struktuře obyvatelstva svého státu a to jak z hlediska etnického tak náboženského. Považovali za praktické, aby obyvatelstvo z těchto dvou hledisek bylo vždy pokud možno jednolité. Určité potíže však nastaly v souvislosti s tím, že Židé byli nemilosrdně pronásledováni v době nacistického Německa a někteří Židé tehdy přestoupili ke katolické víře. Proto výše uvedený princip nakonec se nejevil jako úplně dostačující a u Nejvyššího soudu převládl názor, že každý Žid, který dobrovolně přestoupil na jinou víru, by již za Žida neměl být považován. Nakonec Knesset došel k tomuto dodnes platnému kompromisu:
Židy jsou ti, „kdo se narodili židovské matce nebo přestoupili k židovství, a nejsou příslušníky žádné jiné církve“. Jen ti mají právo na přistěhování do Izraele.
Židovství je dominantním náboženstvím v Izraeli a druhým vlivným náboženstvím je islám. Křesťanství má význam spíše v historickém kontextu a křesťanský svět vzhlíží k Izraeli především jako ke své kolébce a k poutnímu místu.

Židovství (judaism)
je pouto a víra, které podivuhodně a permanentně spojuje Židy celého světa navzdory všem dějinným nepřízním osudu a vlnám antisemitismu v různých částech světa, zejména v Evropě. Židovské náboženství patří spolu s křesťanstvím a islámem mezi tři světové monoteistické soustavy. Je z nich nejstarší a jeho základy byly položeny již ve 13. stol. př. n. l. v době Mojžíše.
Podle Bible Abrahám přivedl semitské kmeny cca roku 2000 z Mezopotámie do zaslíbené země Kanaán (Palestiny). Období hladu, jež zemi postihlo, přinutilo potomky kmene vstoupit do Egypta. Zpočátku se potomci Abraháma v Egyptě cítili jako doma, ale někdy ve 14. století před n. l. se jejich osud začal měnit a byli nuceni k otrocké práci. V té době žil v Egyptě Mojžíš, který se narodil jako Izraelita, ale byl vychován jako Egypťan. Žil jako pastevec v poušti, když jednou měl silný duchovní zážitek. V hořícím keři se mu zjevil Bůh-Hospodin, který mu řekl, aby svůj lid vyvedl z Egypta ke svobodě. To oznámil tehdy vládnoucímu faraónovi, který si ale Izraelity chtěl podržet na otrockou práci. Mojžíš přesto se postavil do čela svého lidu a začal jej vyvádět z pouště. Egyptská vojska je začala pronásledovat, ale potkala je katastrofa, když při překračování moře náhlé zemětřesení vyvolalo záplavovou vlnu, ve které se vojáci utopili. Izraelité uvěřili tomu, že Bůh je ochránil před jejich pronásledovateli. Mojžíš dovedl svůj lid na Sinaj, kde Izraelité uzavřeli s Bohem dohodu. Bůh jim slíbil trvalou ochranu a oni na oplátku se zavázali, že budou dodržovat jeho přikázání, která se stala základem Zákona (desatera). Vrátili se zpátky do země Kanaán, kde se usadili. V roce 1028 před n. l. král Saul založil království, a poté jeho nástupce král David sjednotil všechny rody. Dobyl starověkou palestinskou pevnost na vrchu Sion, prohlásil ji za své sídlo a místo přejmenoval na Jeruzalém. Davidův syn Šalamoun pak pozvedl království ve vzkvétající obchodní centrum a vybudoval zde Chrám.
V 7.století před n. l. v oblasti stoupla moc Babylonu a v r. 586 Nabukadnezar dobyl Jeruzalém, chrám byl zbořen a nastaly krušné chvíle pro Izraelity, kteří byli vyhnáni. Vypadalo to, jakoby Bůh je opustil. Novou naději jim přinesl prorok Izajáš, který napsal nejrozsáhlejší knihu Starého zákona. Kázal, že Bůh není jen ochráncem Izraele, ale stvořitelem a vládcem celého světa. Vyřkl soud nad nevěrnými Izraelity a nad těmi, kteří nedodržovali Zákon, ale neopustil je. Prorokoval, že lidé Izraele se vrátí do Jeruzaléma. Proroctví se vyplnilo, když perský král Kýr Veliký dobyl Babylon v r. 538 před n. l. a souhlasil s návratem exulantů a s tím, že znovu mohou vybudovat Jeruzalém a svůj chrám. Od této chvíle Izraelité se považují za Židy a jejich náboženství se nazývá judaism.
Židé věří v posmrtný život a také v konečný soud, kdy zemřelý po smrti bude za svůj život buď odměněn nebo potrestán. Nejdůležitější součástí jejich náboženství v této době je poslušnost Zákonu, co se může a co ne. Zákon poskytuje návod pro každodenní život. Doba však přinášela těžké zkoušky pro Židy. I v jejich řadách bylo spousta těch, kteří se Zákonem nechtěli řídit a porušovali jej. Moci se zmocňovali různé skupiny a pokračovaly boje o moc. V r.63 před n. l. Římané učinili zemi Židů – Judeu svojí provincií. V té době sílila víra v Mesiáše, který by zachránil svůj lid a obnovil vládu Boha na zemi. Židé však odmítli tvrzení následovníků Ježíše Krista, že on je také jejich Mesiáš. Vzdorovali Římanům a ti se rozhodli udeřit. Římané dobyli Jeruzalém a znovu rozbořili chrám Židů v r. 70. Šedesát let nato se Židé zase pokusili vzbouřit proti nadvládě, ale jejich vzpoura byla krutě potlačena a Židům byl zakázán vstup do Jeruzaléma. Jen jediný den v roce jim bylo umožněno, aby se u základů zbořeného chrámu mohli pomodlit a oplakat ztrátu své země.
Ačkoli vyhnáni ze své země, Židé nepřestali existovat a nadále udržovali svoji víru a tradice. Jejich existence a náboženství se vyvíjely v diaspoře. Diaspora je původní označení pro rozptýlení židovského národa, jehož příslušníci se od doby babylonského zajetí v 6. století před n. l. usazovali mimo Palestinu. Po římsko-židovských válkách v 1. a 2. století n. l. byli Židé z Izraele násilně vytlačeni. Postupně vznikala řada významných diaspor a v důsledku sionismu a vzniku novodobého Izraele získala židovská diaspora opět své centrum.
Základem židovství jsou biblické texty Starého zákona. První knihou Starého zákona je Genesis. Popisuje stvoření světa, člověka, prvotní hřích, životy praotců Abraháma, Izáka a Jákoba a přistěhování Židů do Egypta. Druhou knihou Starého zákona je Exodus, ve které je popsáno vyvedení Židů z egyptského otroctví z vůle Boha Mojžíšem a získání desatera. Starý zákon je křesťanské označení předkřesťanské části bible. Pro judaisty je to kompletní bible zvaná zpravidla tanach, což je zkratka z názvů jeho tří částí: tory, nebiim (proroci) a ketubim (spisy). Nejposvátnější je text pěti knih Mojžíšových, tzv Tora (pět knih Mojžíšových ) a b>Talmud (ústní zákon), sbírka základní literatury judaismu obsahující výklady Tory a další tradici. Jeruzalémský Talmud byl uzavřen ve 4. století, babylonský kolem roku 500. Je sepsán v hebrejštině, jazyku semitského kmene Kanaanských, a zahrnuje dějiny židovského národa, zákona soužití a základy víry.
Přísný monoteismus je realizován prostřednictvím souboru náboženských povinností, které posvěcují lidský život a jejichž prostřednictvím člověk dosahuje Boha. Jde o 613 příkazů micva, což znamená hebrejsky příkaz , které má věřící Žid plnit (bázeň před Bohem, láska k Bohu a láska k bližnímu člověku, svět má spočívat v pravdě, spravedlnosti a míru).
Originál Starého zákona je v hebrejštině a v menší části v aramejštině. Nejstarší rukopisy Starého zákona byly objeveny v Kumránu u Mrtvého moře.
Vnějším symbolem smlouvy mezi Bohem a Židy, které si Bůh vyvolil za svůj privilegovaný národ, je obřízka. Jedná se o chirurgické odstranění předkožky z pyje u chlapců nebo poštěváčku u dívek. U chlapců je to jedno ze základních ustanovení judaismu vyplývající z Tory, podle něhož musí být každému novorozenci mužského pohlaví odstraněna předkožka z pohlavního údu. Obřízka je viditelným znamením smlouvy mezi Abrahamem a Hospodinem a provádí se zpravidla osmý den po narození dítěte.

Vzhledem k tomu, že v judaismu nevznikl systém dogmat, vyznačuje se značnou vnitřní tolerancí. V současnosti existuje několik základních směrů:

- reformní směr (zejména v USA) se snaží přizpůsobit společnosti 20. století
- ortodoxní judaismus zachovává věrnost židovským tradicím
- konzervativní judaismus zaujímá střední pozici. Po období emancipace došlo k částečné sekularizaci, respektování základních náboženských hodnot však zůstalo zachováno.

Pozn. Podle ortodoxních Židů by se Tora měla stát ústavou izraelského státu a dokud se tak nestane, budou odmítat i existenci izraelského státu. Nejortodoxnější Židé odpírají vojenskou službu a žijí podle pravidel Talmudu, nesledují televizi a o šabatu nejezdí autem a posílají své děti do soukromých škol Tory. Tam, kde tito ortodoxně věřící Židé žijí, tam všude od pátečního do sobotního večera vládne absolutní klid. Formou ortodoxní víry je chasidismus, mysticko-ortodoxní směr vycházející z kabaly ( židovská mystika ), který je prodchnutý živou zbožností.
Chasidisté demonstrují proti automobilům, které ruší sabatový klid, proti společné dopravě mužů a žen ve veřejných dopravních prostředcích i proti archeologickým průzkumům, které by mohly zneuctít staré židovské hroby.

Synagoga – řecky shromáždění, obec, místo, kde se Židé shromažďují ke společným bohoslužbám. Její počátky souvisejí s babylonským zajetím, konala se tam pravidelná shromáždění lidu, která nahrazovala chrámové obřady. Po návratu Židů ze zajetí byla

instituce synagogy přenesena do Izraele a postupně se rozšířila do všech zemí diaspory. Bývá orientována směrem k Jeruzalému. Ve východní části vnitřního prostoru je vybavena schránkou pro uchovávání tory a věčným světlem, uprostřed synagogy stojí stupeň s čtenářským pultem pro předčitatele tory.
Ke konání bohoslužby v synagoze je třeba, aby se shromáždilo alespoň deset Židů – mužů. Muži a ženy sedí v lavicích odděleně a musí mít pokryté hlavy. Židovské náboženství na rozdíl od křesťanství nemá žádné kněze, kteří by zprostředkovávali víru mezi Bohem a věřícími. Rabíni jsou jen učiteli anebo duchovními vůdci židovské obce, kteří by měli být vyzbrojeni podrobnými znalostmi Tory a Talmudu. Rabbi je naproti tomu čestný titul pro Žida, jež vzbuzuje úctu.
V každé synagoze bývá umístěn menorah, sedmiramenný svícen, který zdobil starověký chrám v Jeruzalémě a je od té doby židovským symbolem. V současné době je oficiálním symbolem státu Izrael.

Islám
Islám je o 600 let mladší než křesťanství. Založil jej Mohamed , který se narodil v Mekkce v r. 571. Ten v době duševního napětí skrze archanděla Gabriela obdržel slovo Boží – Alláhovo, který mu zvěstoval, že se stane božím prorokem. V Medině kolem sebe shromáždil následovníky, kterým předával novou víru a přikázání. Při bojích dobyl Mekku a učinil ji centrem nového náboženství a chrám s posvátným kamenným kvádrem Ka´abah se stal nejsposvátnějším místem muslimského světa.
Téměř pětina obyvatel Izraele jsou Arabové, kteří z více jak 80% vyznávají islám a jsou muslimy. Islám je druhým nejvýznamnějším náboženstvím v Izraeli. Islám znamená v arabštině dobrovolné podřízení se vůli boží – Alláhovi a plnění jeho příkazů. Muslim je ten, kdo tento způsob života akceptuje. Alláh, milosrdný a slitovný, je stvořitelem a svrchovaným vládcem a soudcem všech lidí.
Boží zákon, zákon islámu (šaría) spočívá na třech zdrojích: na koránu, slovu božím, které bylo diktováno Prorokovi (Mohamedovi) v arabském jazyce, na souboru tzv. tradic (sunna), historek o konání a výrocích Proroka, jehož život se pokládá za příkladný a hodný napodobování, a na muslimském právu (fikh), které vypracovali ve věrouce a právu zběhlí učenci.
Svatou knihou islámu je korán, který je podrobným návodem pro život a po životě. Je sbírkou přikázání od Mohameda, o kterých muslimové věří, že pocházejí od Boha – Alláha prostřednictvím proroka Mohameda. Korán je definitivním a pravdivým zjevením. Základním principem je striktní monoteismus a šaría, doslova cesta, kterou je třeba se ubírat. Mohamed a jeho následovníci věřili, že uctívají stejného Boha jako Židé a křesťané, ale zvláště na křesťanech leží vina, že zvolili jiného Boha, kterého ztotožnili s Ježíšem.

Závazná je dále víra v poslední soud. V ten strašlivý den předstoupí stvořené bytosti nahé před Boha, plné úzkosti a strachu. Každá z těch bytostí ponese v ruce svou účetní knihu skutků, které budou váženy. Pak přejdou most natažený mezi Rájem a Peklem. Tehdy bude Mohamed zasahovat ve prospěch hříšníků a do pekla vstoupí jen ti, kteří budou odsouzeni k potrestání věčným ohněm.
Muslimové uznávají existenci judaismu a křesťanství, ale jak Mojžíš tak Kristus jsou podle jejich víry jen jedni z řady proroků, z nichž nejvýznamnější je Mohamed.
V praktickém životě se v islámu za ctnost pokládá jednoduchost a střídmost. To se navenek projevuje zejména v oblékání. Ženy musí mít zahaleno celé tělo kromě obličeje a rukou. V ortodoxním pojetí by např. na hlavě neměly být viděny žádné vlasy a na nohou kotníky, protože odhalení už i těchto tělesných částí by mohlo vzbuzovat u muže touhu. Ne-muslimové
by v muslimských oblastech měli respektovat zvyklosti a neprovokovat nevhodným oblečením a chováním, zvláště v době nejdůležitějšího muslimského svátku ramadánu.
Zvlášť citlivý je islám v případě sexu, zobrazování obnaženého těla a pornografie. V některých islámských státech panuje v tomto směru přísná cenzura a cenzorům (např. v Iránu ) vadí i fotografie uměleckých děl jako např. obraz Mona Lisy, které nemilosrdně začerní nebo jednoduše vytrhnou příslušnou stránku z časopisu. V Izraeli jsou podmínky v tomto směru v případě muslimů daleko volnější. Mimomanželský sex je sice zakázán, ale islám připouští polygamii, která je však na území Izraele zakázána, ale to se již netýká palestinských území na západním břehu Jordánu a Gazy. Islám není tak přísný jako judaismus v případě jídla a pití. Muslimové mohou požívat jen maso ze zvířat zabitých dle koránu a nikdy by neměli jíst vepřové a maso masožravých zvířat. Alkohol je obecně zakázán, ale v řadě muslimských zemí je tolerován.

Islám spočívá na pěti základních pilířích tj.
- vyznání víry v jednoho Boha (Alláha) a jeho proroka Mohameda
- modlitba, pětkrát denně čelem k Mekkce
- almužna ve formě náboženské daně (cca 2,5% z příjmu) nebo osobní příspěvek chudým
- půst během měsíce ramadánu tj.zdržení se jídla, pití, kouření, sexu po východu a do
západu slunce. Půst má být zkouškou sebeovládání a ne trýznění, půstem se zoceluje
morální a duševní standard člověka a potlačuje se sobectví, také je důkazem opravdového
soucitu s hladovějícím člověkem.
- alespoň jednou v životě se má vykonat pouť do Mekky (hadž)

V Izraeli je dnes na 150 mešit, z nichž nejvýznamnější jsou Al-Aqsa a Skalní dom v Jeruzalémě (tam se však již bohoslužby většinou nekonají) a El-Jazzar ve městě Akko.
Slovo mešita je arabského původu z mesjid a znamená uctívání nebo zbožňování. Pro mešity jsou charakteristické kupole a minarety. Místem modlení uvnitř je mihrab směřující k Mekkce. Z našeho pohledu je to jakýsi oltář o výšce cca 1,5 m a před ním bývají modlící koberce. Bohoslužby řídí imám. Kdysi každá mešita měla svého meuzzina, který z minaretu svolával pětkrát denně k motlitbě. Dnes už většinou bývá nahrazen nahrávkou na magnetofonu. Do některých mešit nemají nevěřící přístup a v takovém případě se to oznamuje u vchodu „For Prayers Only“. Před vstupem je nutno se zout.

Islám se dostal silněji do světového povědomí v posledních dvou, třech desetiletích. Existuje pro to řada důvodů. Připomeňme si alespoň některé z nich: vyhlášení Islámské republiky v Iránu v roce 1979 po svržení dynastie Páhlaví, akce Islámské fronty spásy, která vznikla v roce 1989 v Alžírsku, aféra vyvolaná knihou Salmana Rushdieho Satanské verše v roce 1989 a nástup teroristů z islamistické organizace Palestinců Hamás a Džihád islámí, kteří odmítli mír s Izraelem a poskytly útočiště palestinským sebevrahům. Zdá se , jakoby soudobý islám na sebe upozorňoval především extrémními podobami islamismu. Ten lze definovat jako novodobý směr, který chce obnovit islám v jeho původní nábožensko-politické integritě. Jde-li pak o to zvýraznit tendenci tohoto směru k obnově integrity víry, mluví se o integrismu, jde-li naopak o to zdůraznit návrat k původní podobě víry, mluví se o fundamentalismu. Je-li fundamentalismus reakcí na současný moderní svět, pak to znamená, že islamisté se buď nechtějí anebo neumějí tomuto světu přizpůsobit a vstupují do konfliktu se západní společností. Je třeba si však uvědomit, že podobně můžeme uvažovat i o židovském fundamentalismu.

Křesťanství
Zakladatelem je Ježíš. Od jeho narození se počítá náš letopočet i když přesné datum není známo. Když mu bylo asi 30 let, vydal se k řece Jordán, aby byl pokřtěn Janem Křtitelem. Tam jej osvítil Duch svatý zvláštním posláním, zvěstováním království Božího. Jako důkaz jeho blízkého příchodu léčil nemocné a posedlé démony. Shromáždil kolem sebe skupiny následovníků, z nichž zvláště 12 mu bylo blízkých (12 apoštolů). Jeho učení však narazilo na odpor židovských vůdců, protože nerespektoval plně jejich učení. Po příchodu do Jeruzaléma byl zajat a ukřižován na doporučení židovských vůdců římským guvernérem Pilátem.
Křesťanství si dělá nárok na to, aby podobně jako islám a buddhismus bylo univerzálním náboženstvím, tedy takovým, že je tím pravým náboženstvím, ve které by všichni měli věřit. Proto je úkolem jej šířit od místa vzniku, z Palestiny, dále po celém světě.
Hlavním nástrojem víry je bible.. Bible obecně se skládá z řady přikázání v rámci Starého a Nového zákona.. Zatímco o Starý zákon se opírá židovství, v případě křesťanství je to hlavně Nový zákon. Křesťanství zahrnuje řadu směrů, ve střední Evropě máme na mysli především římsko-katolické náboženství. Základem víry je víra v Boha, který je dobrý, moudrý a všemocný a dále ve svatou trojici, otce, syna a ducha svatého. Většina křesťanů věří ve zmrtvýchvstání Ježíše Krista a společnou vírou je jeho role vykupitele.
Katolický Patriarch Jeruzaléma, arcibiskup Beletrini, poznamenává, že každý křesťan má vlastně dvě vlasti, jednu ve které se narodil, a druhou Svatou zemi a obzvláště Jeruzalém, který je rodištěm křesťanské víry a matkou všech náboženství.
Z praktického hlediska však křesťanství má v Izraeli daleko menší vliv než židovství a islám. Návštěvníkovi z Evropy to nepřijde na mysl při prohlídce míst, které se váží ke vzniku křesťanství ve Svaté zemi, na kterých je především fascinován historií svatých míst.
Katolická církev spravuje pouze 17% svatých míst v Jeruzalémě ( v rámci křesťanských větví ), vliv protestantů je ještě podstatně menší. Největší vliv má řecká ortodoxní církev, poměrně velkému vlivu se těší i arménská církev. Mezi křesťanskými církvemi doposud panuje rivalita ve věci nároku na „svatá“ místa.
Řecká ortodoxní komunita dnes už většinou mluví arabsky, ale její hierarchie nadále používá řečtinu. Ortodoxní řecký patriarchát je jedinou autonomní církví v Izraeli, zatímco ostatní odvozují svoji činnost ze zastoupení v zahraničí. V zemi je také zastoupena ruská ortodoxní mise, která v Jeruzalémě představuje moskevský patriarchát. Její význam se v posledních letech zvyšuje s ohledem na ruské imigranty.

Katolický patriarchát v Jeruzalémě založili křižáci v r. 1099, přestal existovat v r. 1291 po vyhnání křižáků a byl obnoven v letech 1847-8. Okrajový význam mají syrská ortodoxní církev, Koptové (pocházejí z Egypta) a Etiopané.

Drúzové
Jejich náboženství má původ v nábožensko-politickém hnutí ismailitů z 11. století. Věří v nejvyššího Boha, který ovládá vesmír a periodicky se projevuje v lidské podobě.
Bahaism
Monoteistické bahaistické náboženství se opírá o Boha, který výchovně působí na lidi prostřednictvím proroků, ke kterým patřili Mojžíš, Buddha, Kristus i Mohamed. Posledním v řadě byl Baha´ullah, který v r. 1892 po čtyřicetiletém žalářování a vyhnanství zemřel v Akku. Zvěstovatelem, předchůdcem a mučedníkem bahaismu byl Peršan Sajid Ali Muhammad (1820-50 ), který skončil v iránském Tabrizu na popravišti, protože se jeho náboženské učení neshodovalo s islámem. Jeho tělesné ostatky jsou uloženy v nádherném mausoleu ve svatyni, kterou dal v Haifě zbudovat syn Baha´ullaha.