Dovolená Ekvádor


banner

Před cestou
Víza
Očkování a nemoci
Celní předpisy
Co koupit na cestu
Okolní země
Kdy jet
Zajímavé akce
Počasí a podnebí
Turistické lokality
Historické lokality
Přírodní lokality
Sportovní lokality
Pobytová střediska
Na co dát pozor
Nemoci, zvířata
Dopravní předpisy
Společenská etiketa
Jídlo a pití
Osobní bezpečnost
Praktické info
Česká ambasáda
Nemocnice, pojištění
Směnárny a banky
Telefony
Int. kavárny
Místní doprava
Kde jíst a pít
Obchody a tržiště
Elektřina, zásuvky
Spropitné
Policie
Společenská etiketa
Kde se tam můžu ubytovat?
Info o možnostech ubytování
Ceny a ubytování
Hotely
Slovníček výrazů
Zajímavosti
Zeměpis
Oblasti
Geografie
Podnebí
Přírodní podmínky
O lidech
O lidech obecně
Náboženství
Národnosti
Další zajímavosti
Sociální uspořádání
Historie
Historie - Kultura
Historie - Politika
Kuchyně
Všeobecné informace
Co nejíst a nepít
Recepty
Hospodářství
Všeobecné info
Průmysl
Zemědělství
Přírodopis
Podnebí
Zvířata
Rostliny
Přírodní podmínky








  Ekvádor - navigace  
zájezdy Ekvádor Hotely a ubytování Ekvádor
Luxusní zájezdy Ekvádor Informace Ekvádor
Last minute Ekvádor Fotogalerie Ekvádor
Víza Ekvádor Recenze hotelů Ekvádor
Mapy a průvodce Ekvádor Diskuze Ekvádor



Ekvádor

 --> Chcete se o zemi něco dozvědět? --> Historie a politika

-->Kulturněhistorické údajePolitickohistorické údaje
Vytisknout tuto stránku
Rychlé hledání     v této zemi celý web  

Informace

Ekvádor - Archeologické vykopávky (Archaeological excavation) První osídlování země
Ještě daleko před tím, než do země přišli Inkové, vzkvétalo v Ekvádoru mnoho domorodých kultur. Nejznámější starověkou ekvádorskou kulturou, která žila na březích Pacifiku, byla Valdivia. U výrobků a předmětů každodenní potřeby, u kterých se předpokládá, že patřily této kultuře, se odhaduje, že pocházejí z období 3 500 let před naším letopočtem. Většina těchto předmětů byla objevena na pobřeží, severně od provincie Guyas, u města Santa Elena. Několik dalších kultur, mezi něž patřily i Quiucaras a Cańaris, žilo v Ekvádoru po kultuře Valdivia. Další významná archeologická naleziště, která se týkají těchto kultur naleznete v provinciích Manabí, Esmeraldas a ve střední části And, v provinciích Tungurahua a Chimborazo. Podle archeologických nálezů se předpokládá, že Ekvádor byl již poměrně dobře osídlen 4 500 let před tím, než přišli Inkové. Jsou však domněnky, že osídlování této oblasti začalo již 10 000 let před naším letopočtem.
V 11 století našeho letopočtu byly v Ekvádoru dvě hlavní kultury – bojovní Caras, kteří osídlovali zejména pobřeží a mírumilovní Quitus, kteří žili ve vysočinách. Tyto dvě kultury se sloučily a vytvořily národnost Shyri. V roce 1300 se začala velmi zřetelně prosazovat skupina Puruhás, obývající jižní vysočiny a sňatek princezny Shyri s Duchicela, Puruhá princem, vytvořil téměř neporazitelné spojení. Jejich následovníci vládli mírumilovně ještě dalších 150 let.

Vítězství Inků
O historii dnešního Ekvádoru, jsou od doby obsazení Inky, mnohem lepší informace, než o kulturách, které byli před nimi. V polovině 14. století vládli potomci Duchicela zejména severní části země. Jihu země vládl kmen Caňari, kterému se dařilo bránit se nelítostným nájezdům Inků. V roce 1463 začal incký válečník Pachacuti a jeho syn Topa Yupanqui intenzivně dobývat uzemí dnešního Ekvádoru. Nejprve dobyli jih země a podrobili kulturu Caňari. Na konci 15. století i přes obrovské a nelítostné boje a snahu o udržení vlády v rukou domorodých kmenů, Huayna Capac, syn Topa Yupanqui a princezny Caňari, ovládl celý Ekvádor. Huayna Capac, úspěšně nahradil svého otce na inckém trůnu a začal spravovat rozsáhlé incké království. Hodně cestoval a kde to bylo možné zpevňoval svou moc sňatky. Jeho druhá žena, Paccha, byla dcerou podrobeného Cacha Duchicela. S ní měl syna, kterého pojmenoval Atahualpa. Z prvního, legálního manželství, vzešel syn Huáscar. Huayna Capac zemřel v roce 1526 a zanechal království ne jednomu synovi, jak to bylo zvykem, ale dvou nevlastním bratrům, kteří poprvé incké království rozdělili. V tom samém roce se vylodili v provincii Esmeraldas první španělští kolonizátoři pod vedením Bartolomé Ruiz de Andrade. Spory mezi bratry, Atahualpou, který vládl v Quito a Huáscarem, jehož hlavní sídlo bylo v Cuzcu (dnešní Peru) vedly k občanské válce. Atahualpa totiž jako nelegální syn neměl žádné právo na království. Po nelítostných bojích nakonec porazil Atahualpa svého bratra v bitvě u Ambato, v centrálním Ekvádoru.
Atahualpa vládl celému, i když stále ještě rozdělenému, Ekvádorskému království, až do příchodu Francisco Pizarro, Diego de Almargo a dalších španělských kolonizátorů v roce 1532.
Během doby, co Inkové vládli místním kmenům, se tyto kmeny přizpůsobily inckým způsobům jak v zemědělství, tak v sociální sféře, ale zároveň mohly kmeny udržovat své náboženství, zvyky a způsoby života. Proto domorodé kmeny trpěly mnohem více pod nadvládou Španělska než pod nadvládou Inků.

Příchod kolonizátorů
Francisco Pizarro vyplul na konci roku 1531 z Panamy do inckého království, aby ho pomohl podrobit a mohla být tak nastolena španělská nadvláda. Své vojenské tažení začal s méně než dvěma sty muži, zatímco jeho společník Almargo, zůstal v Panamě a čekal na posily. Po přistání strávil Pizarro několik měsíců na pobřeží a v severním Peru. Začal stavět základny a připravoval vše na příjezd vojáků. Když se expedice vedená Pizarrem poprvé objevila v nedávno založeném hlavním města inckého království Cajamarca (Peru), odpočíval zrovna Atahualpa v nedalekých termálních lázních, kde nabíral síly po vyčerpávající válce s bratrem. Neochotně se vrátil do Cajamarca s několika tisíci bojovníky, aby Pizzara a jeho muže přivítal. Poté co Atahualpa přijel na hlavní náměstí, nečekal na něj Pizarro, ale nabubřelý Fray Vicente de Valverde. Když se Atahualpa odmítl pokořit španělské koruně a křesťanskému bohu, vyskočili ze zálohy skrytí vojáci (okolo 200 mužů), během jedné chvilky přemohli tisíce ohromených inckých bojovníků a Atahualpu zajali. Měl být nejprve upálen, ale aby unikl potupné smrti tak mu Španělé nabídli, že pokud přijme křesťanskou víru, tak bude pouze oběšen. Atahualpa posléze přijal a ještě téhož roku byl popraven. Incké království bylo bez svého vůdce naprosto ohromeno a Španělům nedalo moc práce si ho podrobit.

Koloniální éra
V roce 1534 Španělé obsadili Quito a velmi snadno porazili inckou armádu, která byla bez vůdce a navíc oslabená občanskou válkou. Roku 1540 jmenoval Pizarro svého bratra Gonzalo guvernérem Quito. Gonzalo, v domnění, že najde více zlata vyslal svého poručíka Francisco de Orellana k prozkoumání džungle. I když se incké království zřítilo jako domeček z karet, hustá džungle v pobřežních oblastech a v El Oriente zůstaly nepodrobené až do konce 17. století. Ačkoliv byli Inkové poraženi, Španělům to trvalo skoro dvě desetiletí, než zemi stabilizovali a nastolili pevná pravidla. Poté co byly vyřešeny některé palčivé problémy a byl nastolen jakýsi pořádek naplno propukl boj mezi Pizzarem a Almargem, který byl problémy s rebely trochu odsunut. Poté co Almargo zosnoval povstání proti Pizzarovi, byl popraven za zradu. Od té doby se stal Ekvádor po další dvě století poměrně klidnou a bezproblémovou kolonií. V prvním století kolonizace byla hlavním administrativním i obchodním centrem Lima (Peru). Jako "Audiencia de Quito" patřila země od roku 1563 k místokrálovství Peru a od roku 1739k místokrálovství Nová Granada. Během těchto století byl Ekvádor mírnou zemí s dobře rozvinutým zemědělstvím a uměním. Začaly se zde pěstovat banány i hovězí dobytek. Stavělo se mnoho kostelů a klášterů, které byly zdobeny unikátními uměleckými díly se silným španělským a indiánským vlivem. Takovýto život vyhovoval Španělům , avšak životní úroveň a práva Indiánů a mesticů byly naprosto neporovnatelné se španělskými novousedlíky. Není proto divu, že v 18. století začaly vznikat nepokoje a povstání. Jedním z neslavnějších hrdinů prvních povstání byl Eugenio Espejo, který se narodil v Quito roku 1747 jako syn indiánského otce a mulatky. Tento vynikající muž, který obdržel doktorát již ve dvaceti letech, pomohl velkou měrou v boji o nezávislost. Psal politické satiry, založil nezávislé noviny a byl veřejně proti kolonizaci. Několikrát byl vězněn a zemřel také ve vězení v roce 1795.

Boj o nezávislost
První vážnější boj o nezávislost proběhl 10. srpna roku 1809. Uskutečnila ho partizánská skupina vedená Juan Pío Montúfarem. Tato skupina obsadila Quito a zvolila vládu, trvalo však pouhých 24 dní, než královské vojsko tuto rebelii potlačilo.
Nezávislost Ekvádoru byla vybojována poté, co venezuelský bojovník za svobodu Simon Bolívar, osvobodil Kolumbii během svého tažení na jih z Caracasu v roce 1819. Bolívar podpořil obyvatele města Guayaquil, kde byla 9. září roku 1820 vyhlášena nezávislost. To bylo dva roky před tím, než byl Ekvádor kompletně osvobozen ze španělské nadvlády. Rozhodující bitva proběhla 24. května 1822, při které maršál Sucre, jeden z nejlepších Bolívarových generálů, porazil královská vojska u Pichincha a obsadil Quito.
Bolívarův sen bylo vytvořit Unii Jižní Ameriky. Začal se sloučením Venezuely, Kolumbie a Ekvádoru do nezávislého státu Gran Colombia, který existoval osm let. Ekvádor se stal plně nezávislý roku 1830. Ten samý rok byla podepsána dohoda s Peru a byly vytvořeny hranice mezi těmito státy. V roce 1830 se vedení Ekvádoru ujal generál Juan José Flores. Vládl však velmi krutě a po 15ti letech byl nucen odejít do exilu. Období 1845 – 1860 se vyznačovalo značnou politickou nestabilitou. V roce 1860 se Gabriel García Moreno, s podporou bývalého diktátora Florese, znovu pokusil sjednotit a ovládnout Ekvádor. García Moreno byl pravděpodobně jeden z nejkontroverznějších diktátorů v celé historii země. Nakonec byl zavražděn na schodech svého paláce. To, zdali jeho tvrdá vláda pomohla zemi nebo ne, je opravdu diskutabilní.

Liberální revoluce
Velmi konzervativní vláda García Morena způsobila, že římsko-katolická církev, kterou jako jedinou uznával, dosáhla obrovské moci. Roku 1862 byl uzavřen konkordát s Vatikánem, katolická církev získala velká privilegia, výuka na školách byla svěřena jezuitům a občanská práva vázána na vykonávání náboženských povinností. To vše se ale změnilo s vystoupením Eloye Alfara a jeho Radikálně-liberální strany. Alfara byl naprostým protikladem Morena. Avšak církev se své moci nechtěla vzdát tak lehce. Celá země velice trpěla krvavou občanskou válkou, ve které církev bezostyšně popouzela své stoupence k povstání proti Alfarovi a jeho straně. Roku 1875 byl stát důsledně laicizován - oddělení církve a státu, zrovnoprávnění všech náboženství. Avšak politická situace v zemi se nezměnila ani po přemožení církevní moci, protože se začalo objevovat mnoho sporů přímo uvnitř liberální strany. O vedení strany soutěžili Alfaro a generál Leónidas Plaza Gutiérrez, až do Alfarovi smrti (byl zavražděn). Plaza během své moci přivedl zemi do několika ekonomických krizí a snažil se co nejvíce získat pro sebe. Po Liberární revoluci a třiceti letech používání liberálních zákonů, nastoupil k vládě Isidro Ayora, který se snažil o zavedení mnoha reforem, jak finančních, tak sociálních. Jeho snaha byla však zmařena celosvětovou krizí roku 1929. Krize pokračovala i do roku 1930, ve vládě se střídalo mnoho politiků, ale bezúspěšně.
V červenci roku 1941 znovu propukly spory o hranice mezi Ekvádorem a Peru. Tyto spory měly své kořeny již v koloniální době a vyvstaly znovu, když peruánské vojenské jednotky obsadily část Ekvádoru. Po válce mezi Peru a Ekvádorem byly hranice přepsány na konferenci zahraničních ministrů roku 1942 v Protokolu Rio de Janeiro. Ekvádor nikdy neuznal tyto hranice a s Peru vedl neustálé spory. Jedním z nich byla malá válka v roce 1995, při které bylo zabito několik vojáků na obou stranách.

Období po druhé světové válce
Po druhé světové válce začal Ekvádor prosperovat, zejména ze zemědělství. Návrat této prosperity zajistil více než desetiletí klidu a míru. V období 1948 – 1960 se v úřadu vystřídali tři presidenti - Galo Plaza Lasso, Velasco Ibarra, and Camilo Ponce Enriquez. V roce 1959 začal ekonomický boom klesat a šedesátá léta sebou přinesla další krize. Prezident Velasco Ibarra, který byl zvolen celkem pětkrát, dosáhl pozoruhodných výsledků v sociálních reformách a hospodaření státu. Avšak, když se díky poklesu vývozu banánů zhoršila hospodářská situace, sáhl Velasco k diktátorským metodám. V roce 1961 ztratil president Velasco veškerou podporu a byl nucen odejít do exilu juntou, vedenou více-presidentem Carlos Julio Arosemena Monroy. V roce 1963 se Arosemena stal obětí stejné vojenské skupiny, která mu pomáhala odstranit Velasco z úřadu. Návrat politického chaosu definitivně ukončil ekvádorskou konjunkturu a pokus o demokratický stát. Vojenská chunta, která sesadila Arosemana, vládla Ekvádoru, dokud ji nestabilní politika a široké protesty nedonutily odstoupit. Den poté, co chunta opustila vládu, se provizorním presidentem stal ministr ekonomie a banánový magnát Clemente Yerovi Indaburu. V říjnu byl druhým dočasným presidentem zvolen Otto Arosemena Gómez. O 20 měsíců později proběhly oficiální volby presidenta a neuvěřitelným způsobem zvítězil pětasedmdesátiletý Velasco. Prezidentské období Velasco by se mohlo charakterizovat jedním slovem – slabost. Sedmdesátá léta přinesla Ekvádoru opět roky prosperity. Vlastenecký vojenský režim, který se vlády zmocnil v roce 1972 a donutil Velasca k odstoupení, vyzdvihl Ekvádor jako novou ropnou velmoc čím přilákal některé zahraniční investory.
Celá historie Ekvádoru je typickým latinskoamerickým zmatkem otevřených politických bojů mezi liberály a konzervativci. Quito bylo odjakživa hlavním centrem konzervativců a Guayaquil byl sídlo liberálů a socialistů. Tato rivalita pokračuje i dnes. Obyvatelé Quito přezdívají obyvatelům Guayaquilu přezdívku opice a lidé žijící v Guayaquilu zase považují quiteňos za usedlé a hloupé.

Demokracie
Opravdové období ekvádorské demokracie začalo v roce 1979, kdy byl zvolen prezidentem Jaime Roldos Aguilera. Zemřel však při letecké havárii v roce 1981 a nahradil ho více president Osvaldo Hurtado Larrea. V roce 1984 byl zvolen konzervativní León Febres Cordero. 10. srpna 1988, v následujících demokratických volbách, byl zvolen sociální demokrat Rodrigo Borja a celá vláda se začala obracet doleva. V roce 1992 byl zvolen konzervativec Sixto Durán Ballén. Ten provedl několik důležitých kroků ke stabilizaci země. V roce 1995 však přišlo několik krizí, mezi nimi i malá válka s Peru, které téměř zničily veškeré snahy. Populární levicový politik Abdalá Bucaram byl zvolen presidentem roku 1996 na základě slibů o modernizaci a stabilizaci země. Díky korupčním aférám a skandálům byl však roku 1997 sesazen a nahrazen dočasným presidentem Fabián Alarcón. Poté začal lid žádat Národní shromáždění změnu Ústavy, která byla přijata. V roce 1998, při oficiálních volbách byl zvolen presidentem bývalí starosta Quito Jamil Mahuad. V roce 2000 se objevily opět široké protesty veřejnosti proti způsobům vlády, dolarizaci ekonomiky, což vedlo k sesazení presidenta. Za jeho vlády dosáhla inflace neuvěřitelných 60%.



Zajímavé odkazy

Odkaz na politiku v historických souvislostech

Průvodci a mapy



© 2004 Sopka.cz | Kopírování obsahu pouze se souhlasem Sopka.cz

Vyhledávání:


Chcete vědět o všem, co se děje na Sopce, první?
email  
heslo  
zapamatovat heslo

Nová registrace
Zapomněl jsem heslo
Chci změnit nastavení
Chci zrušit účet

Odkazy


Miele - robotický vysavač

AZ elektro







Partnerské weby
CK Marco Polo - exotická dovolená snů | pobytové i poznávací zájezdy | zájezdy na míru | dovolená u moře Kvalitní zahradní nábytek www.africke-expedice.cz www.calabria.cz