Dovolená Keňa


banner

Před cestou
Víza
Očkování a nemoci
Celní předpisy
Co koupit na cestu
Okolní země
Kdy jet
Zajímavé akce
Počasí a podnebí
Turistické lokality
Historické lokality
Přírodní lokality
Sportovní lokality
Pobytová střediska
Na co dát pozor
Nemoci, zvířata
Dopravní předpisy
Společenská etiketa
Jídlo a pití
Osobní bezpečnost
Praktické info
Česká ambasáda
Nemocnice, pojištění
Směnárny a banky
Telefony
Int. kavárny
Místní doprava
Kde jíst a pít
Obchody a tržiště
Elektřina, zásuvky
Spropitné
Policie
Společenská etiketa
Kde se tam můžu ubytovat?
Info o možnostech ubytování
Ceny a ubytování
Hotely
Slovníček výrazů
Zajímavosti
Zeměpis
Oblasti
Geografie
Podnebí
Přírodní podmínky
O lidech
O lidech obecně
Náboženství
Národnosti
Další zajímavosti
Sociální uspořádání
Historie
Historie - Kultura
Historie - Politika
Kuchyně
Všeobecné informace
Co nejíst a nepít
Recepty
Hospodářství
Všeobecné info
Průmysl
Zemědělství
Přírodopis
Podnebí
Zvířata
Rostliny
Přírodní podmínky








  Keňa - navigace  
zájezdy Keňa Hotely a ubytování Keňa
Luxusní zájezdy Keňa Informace Keňa
Last minute Keňa Fotogalerie Keňa
Víza Keňa Recenze hotelů Keňa
Mapy a průvodce Keňa Diskuze Keňa
Okružní plavby Keňa  



Keňa

 --> Chcete se o zemi něco dozvědět? --> Kdo tu žije? - o lidech

Obecné informaceNáboženstvíNárodnosti-->Další zajímavostiSociální uspořádání
Vytisknout tuto stránku
Rychlé hledání     v této zemi celý web  

Informace

Afričané žijící v Keni pocházejí z více než 70 kmenových skupin. Rozdíly mezi nimi se stávají postupně stále méně výrazné, což je dáno přejímáním hodnot západní kultury. Tradiční hodnoty ztrácejí na významu také proto, že se lidé stěhují do měst, což vede k zániku rodiny a kmenové skupiny v její původní podobě. I když se navenek zdá, že se průměrný Afričan odloučil od kmenových zvyků, kmen je stále nejdůležitější částí jeho osobnosti. Pojďme se podívat na některé nejzajímavější kmeny, které v Keni žijí.


Akamba
Tradičním domovem Akambů je minimálně již 500 let oblast východně od Nairobi směrem k národnímu parku Tsavo National Park. Jejich předkové patřili do jazykové skupiny Bantu a do tohoto regionu se přistěhovali z jihu, kde trpěli nedostatkem potravy. Staré legendy vyprávějí, že se vydali hledat posvátný strom baobab, který jim poskytuje jídlo a vodu.
Vzhledem k tomu, že půda nebyla schopná je uživit, začali obchodovat s Kikuji a získávat jídlo. Akambové byli vynikající obchodníci a postupně obhospodařovali rozlehlou oblast od pobřeží k Viktoriinu jezeru až směrem na sever k jezeru Turkana. Hlavním obchodním artiklem byla slonovina, dále pak pivo, med, železné zbraně a proslulý jed. V průběhu kolonizace byli Akambové oceňováni pro svou inteligenci a bojeschopnost a byli najímáni v hojném počtu do britské armády. Tisíce jich během 1.světové války přišlo o život. V armádě jich řada slouží i v dnešní době a mnoho bychom jich našli i v řadách policie.
Všichni dospívající (okolo 12 let) musejí při svém uznání za dospělé projít řadou „uvítacích“ rituálů. Akambové sami se dělí do několika skupin podle věku. Muži a v menší míře i ženy absolvují vždy určitý rituál, aby byli přijati do vyšší věkové skupiny.
Mladí rodiče (mwanake pro muže a mwiitu pro ženu) jsou zodpovědní za údržbu vesnice. Jakmile jejich děti dosáhnou věku, aby se mohli zase oni stát rodiči, mwanake prochází obřadem a je uznán za „středně staršího“ (nthele) a později za „staršího“ (atumia ma kivalo). Tito členové kmene se starají o posmrtné obřady a dbají na dodržování zákonů. Posledním stupněm je „nadřízený starší“ (atumia ma kisuka), který zodpovídá za svatá místa.
Mezi Akamby začleňujeme i kmeny Kitui, Masaku a Mumoni.



El-molo
Kmen El-Molo je velmi úzce spojen s kmenem Rendille, jejich blízkým sousedem. Oba kmeny uctívají stejného boha (Wak) a pohřbívají své mrtvé do mohyl z kostí. Ještě na začátku minulého století mluvili stejným jazykem. Avšak, zatímco Rendillové jsou kočovní pastevci, kmen El-Molo je zcela závislý na jezeře Turkana a živí se převážně rybami, občas doplnými o krokodýla, želvu, hrocha nebo ptactvo. Kvůli této chudé stravě byl kmen velmi náchylný k chorobám a snadno podléhal nájezdům silnějších kmenů. Jednu dobu měl El-Molo pouze 500 členů, ale manželství s členy z ostatních kmenů a adaptace jejich způsobu života na neustále se měnící podmínky pomohly ke zvýšení jejich populace.. Opustili své domovy na dvou malých ostrůvcích v jezeře Turkana a momentálně žijí nedaleko Loyangalani, na jihovýchodním pobřeží a živí se rybolovem z palmových vorů. Živí se rybolovem a finančními dary od turistů, kteří přijíždějí tyto velmi příjemné a zajímavé lidi obdivovat. Svým počtem si vysloužili označení „nejmenší kmen na světě“.


Gabra
Tento malý kočovný kmen arabsky vypadajících lidí žije na severu Keni, od východního pobřeží jezera Turkana až směrem k ethiopským hranicím. Kraj je suchý, nevlídný a najdeme zde jen velmi málo nevysychající vodních toků nebo ploch. Gabbrové vytvořili velmi úzce propojenou komunitu. Mezi otci a syny jsou navazována velmi úzké vztahy a manželství je trvalým spojením dvou klanů. O problémech kmene jednají politicky starší nazývaní Jallaba. Nejvýše postavený hayyu, je největší autoritou a jen on se zabývá nejvážnějšími problémy kmene.
Poměrně nedávno postihla kmen několik tragédií. Sucho a epidemie dobytčího moru ke konci 19. století vyhubily téměř všechen jejich dobytek a malárie a neštovice málem zahubily celý kmen. Etiopská armáda je pak vyhnala do pouště Chalbi v jižní Etiopii. Kmen byl nelítostně zahnán Turkany, Rendilly a Sambury a nakonec i britskou armádou. Naštěstí Gabbrové přežili a dnes dále živoří v drsném prostředí severní Keni.



Gusii
Gusie je obydlená oblast západní vrchoviny, východně od Viktoriina jezera. Protože Gusiiové byli poměrně malá skupinka, byli donuceni dalšími většími kmeny se přestěhovat. Po migraci do okolí hory Mt Elgon byli někdy okolo 15. století vytlačeni útočným kmenem Luo směrem na jih. O několik století později došlo ke konfliktu mezi nimi a Masaji a Kipsigy. Nakonec se asi před 200 lety natrvalo usídlili ve vrchovině Kisii. Po neustálých bojích o svoji autonomii nebyli ochotni se vzdát ani britské armádě a na začátku 20. století utrpěli velké ztráty v následných masakrech. Po porážce bylo mnoho mužů odvedeno do britské armády, kde sloužili také během první světové války v tzv. Carrier Corps jako nosiči zbraní, munice a zásob.
Typická gusiijská rodina se skládá z muže, jeho žen a synů se svými rodinami, kteří žijí společně v jednom domě. Založení takto velkých rodin má většinou dva cíle. Navzdory vysoké dětské úmrtnosti je přežití rodiny zajištěno a zároveň obrana je mnohem snazší díky velkému počtu lidí. Zasvěcovací ceremoniály jsou pořádány pro dívky a chlapce a rituály jsou také součástí různých důležitých akcí. Za příčinu smrti je spíše považováno čarodějnictví než přirozená příčina. Guiisové jsou tradičními chovateli dobytka a zemědělci a vaří také prosné pivo.
Stejně jako v případě mnoha dalších keňských kmenech jsou šamani vysoce privilegované a respektované osoby. Prosluli především trepanacemi lebky, kterou otvírají, aby odstranili bolesti hlavy a další choroby. Tento rituál se těší velkému zájmu vědců.


Kalenjin
Jméno Kalenjin bylo vytvořeno v 50. letech 20.století, aby popsalo skupinu lidí, které dříve Britové nazývali Nandi. Toto pojmenování bylo nesprávné, protože všichni patřili do jazykové skupiny Nandi, ale všichni nebyli Nandiové. Ostatní skupiny, které řadíme ke Kalenjinům jsou Kipsigis, Eleyo, Marakwet, Pokot a Tugen. Slovo Kalenjin znamená v jazyce Nandi „Říkám ti“.
Kalenjinové obývají západní stranu geologického zlomu Rift Valley, tedy oblasti Kericho, Eldoret, Kitale, Baringo a Mt Elgon. Poprvé přišli do Keni (západně od jezera Turkana) asi před 2000 lety z jižního Súdánu a postupně pronikali směrem na jih v závislosti na změně klimatu a úbytku lesů.
Ačkoli byli původně pastevci, po první migraci se většina z nich přeorientovala na obdělávání půdy. Někteří se i nadále živili lovem zvěře a sběrem rostlin. Běžnou činností se stalo pěstování včel a s medem bylo nejen čile obchodováno, ale byl využíván také pro vaření piva.
Nandiové, druhá největší skupina Kalejinů, se usadili v pohoří Nandi Hills mezi 16. a 17. stoletím a od Luů a Luyhů se naučili zemědělské techniky. Po celém kraji měli úžasnou vojenskou reputaci a mezi roky 1895 a 1905 se střetli s Brity kvůli stavbě železnice do Ugandy. Dosáhli odložení stavby o více než 10 let až do té doby, kdy byl zabit jejich náčelník Koitalel.
Stejně jako většina keňských kmenů, rozdělují se i Kalenjinové do několika věkových skupin. Po obřízce se muž stává členem některé této skupin a zůstává až do konce svého života.. Soudy se konají v kok (neformální ohrazený prostor pro kmenové starší). Kalenjinští doktoři, což jsou překvapivě většinou ženy, nadále používají léky z bylin. Další specializovaní doktoři stále praktikují trepanaci (vyjmutí částí lebky, aby vyléčili určité zdravotní potíže od duševních chorob až k bolestem hlavy).
Kalenjinové, obzvláště pak Nandiové a Kipsigisové, jsou slavnými atlety.


Kikuyu
Kikuyové jsou nejpočetnější etnickou skupinou. Předkové Kikuyů pocházeli z východní a severovýchodní oblasti a jižněji migrovali po několik století od počátku 16.století. Patřili do skupiny známé pod jménem Meruové. Poté si v podstatě podrobili původní obyvatelstvo Athii a Gumby, ale mnoho z nich si také Kikuy vzalo nebo s nimi obchodovalo.
Nový domov Kikuyů hraničil s krajem Masajů, a ačkoli po určité doby žily obě skupiny v míru, přišly doby loupežných nájezdů. Obě skupiny kladly velký důraz na dobytek, kvúli kterému vznikla řada válečných konfliktů. Přesto mezi oběma kmeny fungoval čilý obchod a manželství mezi členy obou kmenů také nebylo neobvyklé. Proto mají mnoho společných znaků – obzvláště v oblečení, výzbroji a tanci. Na počátku 20.století obsadili evropští osadníci obrovské plochy jejich pozemků a Kikuyové odpověděli vytvořením opoziční politické organizace v roce 1920. Následně vyprovokovali povstání Mau Mau v 50. letech 20.století.
Kikuyové věří, že jejich bůh (Ngai) sídlí v Mt Kenya, což souvisí také s tím, že dveře domů Kikuyů jsou orientovány směrem k této hoře. Přijímací ceremoniály jsou velmi důležitými obřady pro chlapce i dívky a skládají se z obřízky u chlapců a ženské obřízky u děvčat a jsou doprovázeny složitými přípravami a rituály. Ženská obřízka byla sice zakázána pro svuji brutalitu, ale úplně ji vyhubit se nedaří, stále se ilegálně provádí.
Dnes tento kmen obývá hlavně oblasti Murang´a, Kiambu a Neyri v centrální Keni. Mnoho příslušního tohoto kmene žije v Nairobi a zastávají důležité politické a obchodní funkce. Také první prezident nezávislé Keni pocházel z tohoto kmene.


Luo
Druhou nejpočetnější etnickou skupinou, tvořící asi 15% populace, jsou Luové. Žijí v západní části Keni na březích Viktoriina jezera. Okolo 15. století se do této oblasti přistěhovali z povodí Nilu v Sudánu.
Přestože docházelo k těžkým bojům s původním obyvatelstvem – lidmi z jazykové skupiny Bantu, nevyhnuli se míšení kultur a smíšeným manželstvím. V průběhů bojů o nezávislost pocházelo mnoho čelních představitelů Keni a obchodních unionistů právě z řad Luů včetně Toma Mboya (zavražděn 1969) a bývalého viceprezidenta Oginga Odinga. I přesto jsou Luové známí především jako výborní rybáři.
Jako jedni z mála Luové nepraktikují obřízku ani u jednoho z pohlaví. Tradice byla nahrazena něčím, co je také velmi bolestivé – vytrhnutím 4-6 zubů z dolní dásně.
Ačkoli byli Luové původně pastevci dobytka, devastující násladky dobytčího moru v 90.letech 19.století a také velký nárůst počtu příslušníků kmene donutily Luy k přechodu na rybolov a zemědělství. Rodina se skládá z muže, jeho ženy nebo žen a jejich synů a snach. Pozemek je obehnán plotem a jsou zde samostatné chatrče pro muže, každou jeho ženu a syna.
Rodina je součástí větší skupiny rodin, několik těchto skupin tvoří skupinu geograficky příbuzných lidí, a každou vede náčelník. Společně tvoří ogandi kmen Luo. Stejně jako u ostatních kmenů hrají důležitou roli šaman a duchové.
Luové, stejně jako Luyhaové, mají dvě vášně pro pobavení: hudbu a fotbal. Díky vzniku misionářských škol jsou Luové vzdělanější než ostatní kmeny.



Luyha
Luyhaové se dále dělí na 17 dalších skupin. Jsou třetím nejpočetnějším kmenem po Kikuyu a Luo, ale obývají poměrně malou oblast v západní Keni v blízkosti Kakamegy, kde se usídlili již okolo 14.století. Hustota obyvatelstva je jedna z nejvyšších v Keni – téměř 700 obyvatel. Porodnost Luyahů je jedna z nejvyšších na světě.
V minulosti byli Luyahové kováři, kteří vyráběli nože a nářadí pro obdělávání půdy. Kromě hrnčířství a košíkářství vynikají také v obdělávání půdy, na které pěstují podzemnici olejnou, sezamová semínka a kukuřici. Někteří menší zemědělci pěstují také bavlnu a cukrovou třtinu, ale zátěž krajiny se stává stále palčivějším problémem, protože velikosti pozemků se zmenšují s každou další generací.


Masajové
Masajové se stali symbolem „kmenové“ Keni. Díky reputaci (často přehnané) nelítostných válečníků a pyšnému chování se podařilo Masajům zůstat mimo hlavní proud rozvoje v Keni a stále se starají o stáda svého dobytka v oblasti jižně od Nairobi. Většina těchto lidí, kteří kombinují válečnictví s pastevectvím stále ještě odmítají cokoliv změnit na svém způsobu života a jsou pyšní na tradice zděděné pro předcích. Pýcha a jakási nadřazenost je hlavním rysem tohoto kmene, který byl obdivován Evropany pro jejich vysoké a štíhlé postavy a rysy podobné bělochům. Masajové se tradičně živili pouze pastevectvím a jejich stravou bylo zkvašené mléko smíchané s krví dobytka. Dobytek nezabíjeli, zato jejich bojovníci tradičně zabíjeli lvy. Pro své sousedy, kteří obdělávali půdu, měli jen slova pohrdání a svoji nadřazenost často dokazovali krádežemi dobytka. O jejich nadřazenosti a pohrdání cizinci svědčí název, kterým označovali Evropany. V překladu zní: „ti, kteří neprdí“.
Jazyk Masajů – maa - se řadí mezi východní nilské a byl silně ovlivněn jazykovou skupinou Cushitic. Také Samburové a Nejmps patří do skupiny kmenů, které hovoří jazykem maa.
Masajové poprvé přišli do tohoto regionu ze Sudánu a nakonec ovládli rozsáhlé oblasti centrální Keni. Nejprve žili v okolí jezera Turkana, avšak začali se pomalu přesouvat směrem k jihu. Dlouhou dobu pak žili v centrální Keni. V 19. století časté konflikty s jinými kmeny způsobily velké kmenové neshody, část kmene se chtěla usadit a část kočovat.
Ke konci 19.století byli postiženi hladomorem a mnoha chorobami a jejich stáda dobytka byla zničena dobytčím morem. Po zřízení národní rezervace Masai Mara National Reserve v 60. letech 20.století mohli Masajové pěstovat svůj dobytek na rozlehlých pláních. Postupně se však zvyšoval počet Masajů a zvětšovala se i jejich stáda, tlak na krajinu se stal velmi intenzivní a konflikty s vedoucími orgány byly téměř na denním pořádku. Osídlovací programy byly nakonec neochotně přijaty, protože masajské tradice pohrdají zemědělstvím a vlastnictvím půdy.
Dalším důsledkem boje o půdu je, že mnoho původních obřadních tradic nemohlo být uspokojeno. Částí obřadu, kde se z muže stává válečník, bylo, že skupinka mladých mužů okolo 14 let po své obřízce odešla a založila novou vesnici (manyatta). Poté by zde měli strávit dlouhých 8 let zcela o samotě. Zatímco tradice přežívá, půda už k dispozici není. Také lov lvů, který je další součástí tradice, byl zakázán.
Naopak do jejich života silně zasáhla turistika a nebývalý zájem právě o tento kmen, jehož povaha, tradice a oblečení, turistům nebývale imponují. Turisté obstarávají některým členům tohoto kmene slušný příjem. Někteří Masajové se živí prodejem předmětů každodenní potřeby (vydlabané dýně, náhrdelníky, kyje a oštěpy), tancem nebo jednoduše pózováním pro turisty. Řada z nich se však se zásadní změnou životního stylu odmítá smířit.


Meru
Kmen Meru přišel do oblasti severovýchodně od Mt Kenya od pobřeží někdy okolo 14.století, poté co na jejich původní domovy útočili Somálci ze severu. Skupina byla vedena náčelníkem známým jako mogwe až do roku 1974, kdy držitel této funkce přestoupil na křesťanskou víru. Skupina kmenových starších je všemocná a mohou vykonávat i rozsudek smrti podáním otráveného piva obžalované osobě. Další zvláštní praktiku představuje držení čerstvě narozeného dítěte směrem k Mt Kenya, poté je mu požehnáno tím, že se na něj plivne. Meruové nyní žijí v nejvíce úrodných oblastech Keni a pěstují mnoho tržních plodin jako rostliny miraa, jejíž stonky obsahují mírně povzbuzující látky a jejíž žvýkání je v Keni „národním zlozvykem“.
Podskupinami Merů jsou Chuka, Igembe, Igoji, Tharaka, Muthambi, Tigania a Imenti.


Pokot
Pokotové jsou Kalenjinové podle jazyka a tradic, ale sdílejí ochotu Turkanů jíst prakticky každý druh masa. Jejich omezenou stravu doplňuje pití krve z dobytka, mléko a med. Pokotští bojovníci nosí typické čelenky z nabarveného jílu a peří. Podobné čelenky nosí také kmeny Turkana a Karamojong.
Tito pastevci ženou svoje stáda dobytka a koz přes vyschlé pláně severně od jezera Baringo. Útoky na dobytek, hledání vody a pastvin jsou příčiny, proč se velmi často dostávají do konfliktu s kmeny Turkana, Samburu a Karamojong.
Farmáři v horách z kmene Pokot jsou samostatnou a odlišnou skupinou, která pěstuje tabák a také dobytek, ovce a kozy v horách. Tito farmáři jsou velmi zruční, vyrábějí keramiku a kovové výrobky nebo vyřezávají dýně a rohy do tvaru malých sklápěcích skříněk.


Rendille
Rendilleové jsou pastevci, kteří žijí v malých kočovných komunitách v kamenité poušti Kaisut Desert v severovýchodní provincii. Navzdory kulturním a jazykovým odlišnostem, mají velmi silné ekonomické a příbuzenské vztahy se Sambury.
Rendilleové jsou silně závislí na velbloudech T jim poskytují jídlo, mléko, oblečení, dopravu a jsou i předmětem obchodu. Velbloudi potřebují pít pouze každých 10 až 14 dní a jsou tak ideálním zvířetem v drsném suchém prostředí.
Rendillejská společnost je sepjata pevnými rodinnými pouty. Matky jsou velmi vysoce postavené a nejstarší syn dědí celý rodinný majetek. Charita a velkorysost jsou typickými znaky kmene a pro člena tohoto kmene je hanebné odmítnout půjčku. Výsledkem této dobročinnosti je, že i ten nejchudší člen kmene vlastní několik velbloudů a koz.


Samburu
Samburové jsou blízkými příbuznými Masajů a mluví i téměř stejným jazykem. Osídlili suchou oblast severně od Mt Kenya. Zdá se, že při migraci Masajů ze Sudánu, část zamířila východněji a stali se z nich Samburové.
Jako u ostatních kmenů, jsou věkové skupiny nedílnou součástí společnosti. Muž prochází různými stádii předtím, než se stává úředně starším.Obřízka je praktikována pro obě pohlaví : chlapce slavnostně uvádí do pozice vojáka a u děvčat k ní dochází ve svatební den, což je asi okolo 16. roku života. Staří muži stojí v čele a vybírají si mladé nevěsty. Mladí muži musejí čekat až do 30 let, když procházejí závěrečnou zkouškou bojovníka a stávají se z nich starší. Poté se teprve mohou oženit.
Tradiční rodina žije v chatrčích z větví, bláta a hnoje. Chatrče jsou obehnány plotem vyrobeného z větví trnitých stromů. Hospodářská zvířata jsou využívána spíše pro mléko než pro maso. Protože krást dobytek a zabíjet lvy již není možné, živí se také někteří Samburové turistickým ruchem.



Swahil
Ačkoli lidé na pobřeží nemají stejný původ, jsou spojováni jazykem – Kiswahili. Kiswahili je jazyk příbuzný s jazyky skupiny Bantu a vznikl jako prostředek komunikace mezi Afričany a cizími obchodníky jako byli Arabové, Peršané nebo Portugalci. Swahilština je tedy směsicí arabských, hindských, portugalských a anglických slov. Slovo swahili je odvozeninou od arabského slova pro pobřeží – sahel.
Arabští obchodníci začali zásobovat pobřeží ve svých plachetnicích ještě před 7.stoletím. Přijížděli s příchodem severovýchodních monzunů a odplouvali zpět domů s příchodem jihozápadních monzunů. Hlavním vyváženým zbožím byla slonovina, želvovina a leopardí kůže a naopak do oblasti byli dováženy skleněné korálky z Indie a porcelán z Číny.
V 7. století začal zde na pobřeží získávat stále větší vliv islám. V dnešní době je většina obyvatel pobřeží muslimové, přestože jejich způsob života se neřídí tak přísnými pravidly, která jsou dodržována na některých místech Středního východu.
Podskupinami Swahilů jsou Bajun, Siyu, Pate, Mvita, Fundi, Shela, Ozi, Vumba a Amu (obyvatelé Lamu).


Turkana
Turkanové je další keňský zajímavý kmen. Původně se zdržoval v oblasti Karamojong v severovýchodní Ugandě. Dnes žije asi 250 000 členů tohoto kmene v pouštní oblasti severozápadní Keni. Kvůli jejich izolaci, patří Turkanové k nejméně 20.stoletím ovlivněným obyvatelům Keni.
Stejně jako Samburové a Masajové (se kterými jsou jazykově příbuzní) byli původně Turkanové pastevci dobytka, ačkoli se někteří věnovali také rybolovu v jezeře Turkana. Dnes pěstují příležitostně i zemědělské plodiny. Turkanové přerušili tradici obřízky.
Tradiční oblečení Turkanů je úžasné. Muži pokrývají část své hlavy blátem, které je nabarveno modrou barvou a ozdobeno pštrosím a jiným peřím. Navzdory intenzitě slunečního záření v této oblasti jejich hlavní částí oděvu je vlněný plášť, který se nosí okolo ramen.
Tradičními doplňky Turkanů jsou malé dřevěné stoličky různých tvarů vyřezávané z jednoho kusu dřeva. Jak muži tak ženy mají horní ret přetažený přes dolní. Ženy nosí mnoho korálkových a kovových ozdob, které zkušenému pozorovateli prozradí důležité události v ženině životě. Poloviční sukně ze zvířecích kůží se nosí každý den a jsou značně obnošené. Kousky pestrobarevného oděvu jsou občas užívány jako závěs pro nošení dětí.
Tetování je velmi běžné a obvykle má i svůj speciální význam. Muži jsou tetováni na ramena a paže pokaždé, když zabijí nepřítele – pravé rameno za zabití muže, levé rameno za zabití ženy. Překvapující množství mužů stále nosí tyto značky. Šamani a věštci se těší velké vážnosti.



© 2004 Sopka.cz | Kopírování obsahu pouze se souhlasem Sopka.cz

Vyhledávání:


Chcete vědět o všem, co se děje na Sopce, první?
email  
heslo  
zapamatovat heslo

Nová registrace
Zapomněl jsem heslo
Chci změnit nastavení
Chci zrušit účet

Odkazy


Miele - robotický vysavač

AZ elektro







Partnerské weby
CK Marco Polo - exotická dovolená snů | pobytové i poznávací zájezdy | zájezdy na míru | dovolená u moře Kvalitní zahradní nábytek www.africke-expedice.cz www.calabria.cz