Dovolená Keňa


banner

Před cestou
Víza
Očkování a nemoci
Celní předpisy
Co koupit na cestu
Okolní země
Kdy jet
Zajímavé akce
Počasí a podnebí
Turistické lokality
Historické lokality
Přírodní lokality
Sportovní lokality
Pobytová střediska
Na co dát pozor
Nemoci, zvířata
Dopravní předpisy
Společenská etiketa
Jídlo a pití
Osobní bezpečnost
Praktické info
Česká ambasáda
Nemocnice, pojištění
Směnárny a banky
Telefony
Int. kavárny
Místní doprava
Kde jíst a pít
Obchody a tržiště
Elektřina, zásuvky
Spropitné
Policie
Společenská etiketa
Kde se tam můžu ubytovat?
Info o možnostech ubytování
Ceny a ubytování
Hotely
Slovníček výrazů
Zajímavosti
Zeměpis
Oblasti
Geografie
Podnebí
Přírodní podmínky
O lidech
O lidech obecně
Náboženství
Národnosti
Další zajímavosti
Sociální uspořádání
Historie
Historie - Kultura
Historie - Politika
Kuchyně
Všeobecné informace
Co nejíst a nepít
Recepty
Hospodářství
Všeobecné info
Průmysl
Zemědělství
Přírodopis
Podnebí
Zvířata
Rostliny
Přírodní podmínky






  Keňa - navigace  
zájezdy Keňa Hotely a ubytování Keňa
Luxusní zájezdy Keňa Informace Keňa
Last minute Keňa Fotogalerie Keňa
Víza Keňa Recenze hotelů Keňa
Mapy a průvodce Keňa Diskuze Keňa
Okružní plavby Keňa  



Keňa

 --> Chcete se o zemi něco dozvědět? --> Historie a politika

-->Kulturněhistorické údajePolitickohistorické údaje
Vytisknout tuto stránku
Rychlé hledání     v této zemi celý web  

Informace

Kolébka lidstva
Keňský archeolog britského původu Dr. Louis Leakey významně změnil pohled na dějiny Keni i celé Afriky. Díky němu byla archeologická naleziště Olduvai Gorge (Tanzánie) a okolí jezera Turkana a Velké příkopové propadliny (Rift Valley), která se táhne skrz celou Keňu, označena jako „kolébka lidstva“. Objev několika hominoidních lebek, z nichž jedna je zhruba 2 a půl milionu let stará, radikálně změnily všechny dosavadní teorie o původu lidstva.
Vypadá to, že právě zde se poprvé na světě objevily lidké bytosti.
Dříve než byla objevena naleziště ve východní Africe bylo všeobecně uznáváno, že člověk dnešního typu se vyvinul ze dvou různých druhů: Australopithecus africanus a Australopithecus robustus. Vědci se přikláněli k názoru, že jeden z těchto druhů vymřel, zatímco z druhého se vyvinul Homo sapiens. Leakeyovy nálezy však svědčí o tom, že zde společně s Australopitheky existoval ještě jeden druh Homo habilis. Právě on byl předkem člověka dnešního typu, zatímco oba další druhy vyhynuly, aniž by po sobě zanechaly potomky.


Osídlování Keni
V této části Afriky se setkáte s lidmi z celého kontinentu – Keňa je domovem zástupců téměř všech jazykových skupin.Tato rozmanitost naznačuje, že skrz Keňu vedla důležitá migrační stezka.
První obyvateli byli vysocí, kočovní lidé z Etiopie mluvící kušitštinou, kteří se začali stěhovat jižněji okolo roku 2000 př.n.l. Původně byli tito pastevci závislí na travnatých pastvinách pro jejich dobytek a kozy, a proto když se změnilo klima a oblast okolo jezera Turkana se stala mnohem sušší, byli donuceni pokračovat ve své migraci směrem na jih. Svůj domov nalezli až v centrální Tanzánii.
Druhá skupina pastevců je následovala okolo roku 1000 př.n.l. a usadila se v centrální Keně. Další vlna přistěhovalců přišla mezi léty 500 př.n.l.- 500 n.l. Až do počátku 20.století však docházelo k častým přesunům obyvatelstva a bojům o úrodnou půdu a pastviny. Lidé z jazykové skupiny Bantu přišli ze západní Afriky v roce 1000 n.l...
Tím, že došlo k setkání a promísení kmenů, se rozšířily i některé tradice a byly získány nové technologie a dovednosti, např. zpracování železa.
Na pobřeží docházelo k prolínání kmenů skupiny bantua s kušitskou skupinou a nově příchozími obyvateli z Arábie. Z této různorodé směsice se ostupně vyvinula samostatná kultura – Svahilové, která po dlouhou dobu obstarávala prostřednictvím obchodu spojení Keni se světem.
Pozdější rozšíření „amerických plodin“, především kukuřice a tabáku, Portugalci, výrazně zvýšily v 16. století počet obyvatel. V té době se sem přistěhovali z údolí Nilu z jižního Súdánu lidé mluvící jazyky Nilotic (koncem 16.století), které vyhnala sílící populace v okolí Nilu.


Příchod muslimů
Výpravy muslimů z Arabského poloostrova a z Persie k pobřeží východní Afriky začaly okolo 8.století n.l. Narozdíl od jejich počínání v severní Africe a ve Španělsku, které chtěli především dobýt, přijížděli do této oblasti především za obchodem nebo se usadit. Arabské plachetnice se u pobřeží objevily s příchodem severovýchodních monzunů a přivážely žádané zboží: sklo, železné předměty, látky, pšenici a víno. Do své země se pak vracely se slonovinou, želvovinou a nosorožčími rohy. Mnoho přistěhovalců se zde usadilo natrvalo a uzavírali manželství s Afričany. Výsledkem bylo založení mnoha relativně bohatých měst po celém východním pobřeží od Somálska až po Mozambik, která sloužila jako překladiště či skladiště zboží. Přirozeně zde čas od času vypukaly mezi městy boje, ale až do 16.století zde vládl relativní klid. Vše se zásadně změnilo až s příchodem Portugalců.


Portugalská kolonizace
Zatímco Španělské království bylo plně zaměstnáno objevováním Ameriky, Portugalci se rozhodli ukončit převahu Osmanských Turků při obchodování s Dálným východem. Týkalo se to hlavně obchodu s kořením, které bylo v této době v Evropě cenější než zlato.Během celého 15. století prozkoumávali západní pobřeží Afriky, v roce 1498 pod vedením mořeplavce Vasco de Gamy obepluli Mys Dobré naděje a zamířili podél východního pobřeží Afriky směrem k Indii.
První útoky na pobřežní města začaly v roce 1505 s příchodem armády velitele Doma Francisca de Almeidy, která se skládala z 23 lodí a 1500 mužů. Sofala byla vypleněna a vypálena, Kilwa (Tanzánie) okupována a obsazena vojenskou posádkou a Mombasa byla několikrát vypleněna. Navzdory několika pokusům osmanských Turků znovu převzít kontrolu nad východním pobřeží v letech 1585 a 1589, ztratili Arabové své výsadní postavení nad obchodováním v oblasti Indického oceánu.
Po prvotních útocích následovala dvě století kruté koloniální nadvlády. Na všechny neportugalské lodě, které navštěvovaly pobřežní města, byly uvaleny vysoké daně. Tvrdé tresty následovaly po sebemenším odporu. Finanční vykořisťování šlo ruku v ruce se snahou donutit místní obyvatelstvo přestoupit na křesťanství. Portugalci však nezaznamenali v tomto ohledu příliš mnoho úspěchů, protože obyvatelé se stále vraceli zpět ke své víře, tedy k islámu. Hlavní základnou vojáků ve východní Africe byla Mombasa, ve které byla také v roce 1593 postavena pevnost Fort Jesus.
Vyhlídky Portugalska na ovládnutí východoafrického pobřeží byly nepříznivé, protože zásoby do základen musely být dováženy až z Goa v Indii, kde sídlil místokrál. Začátek konce vykořisťování přišel v roce 1698, kdy padla pevnost Fort Jesus, po téměř 33 měsících obléhání Araby. V roce 1720 opustili Portugalci keňské pobřeží.


Ománská dynastie
Arabové kontrolovali pobřeží východní Afriky až do příchodu Britů a Němců na konci 19. století. Ačkoli si drancování z období Portugalců vyžádalo velkou cenu a neustálé hádky mezi arabskými správci vedly k úpadku obchodu a prosperity, obyvatelé východoafrického pobřeží si mohli užívat svobody. Na politické a ekonomické zotavení si však museli počkat až do začátku 19.století.
V průběhu 18.století se k moci postupně dostaly omanské dynastie z Perského zálivu. Pouze formálně byly pod kontrolou omanského sultána až do nástupu sultána Seyyid Saida na omanský trůn v roce 1805.
Omanská dynastie vybudovala během 2. poloviny 18. století relativně silné námořnictvo a Seyyid Said ho využil k tomu, aby přivedl východoafrické dynastie k poslušnosti. V roce 1822 poslal armádu, aby si podmanila města Mombasa, Paté a Pemba, která byla do této doby ovládána klanem Mazrui.
Mazruiové požádali o pomoc Velkou Británii, která ji poskytla následujícího roku ve formě dvou válečných lodí, které byly v této oblasti na průzkumné misi. Velitel jedné z lodí se rozhodl jednat první, a tak byla nad Mombasou v pevnosti Fort Jesus vztyčena britská vlajka a byl vyhlášen protektorát. Po třech letech se však britská vláda zřekla protektorátu. Následujícího roku Seyyid Said znovu převzal kontrolu, posádka se vrátila do pevnosti Fort Jesus. V roce 1832 přesunul svůj dvůr na Zanzibar, kde byly založeny rozsáhlé plantáže na pěstování hřebíčku.


Anglická a německá kolonizace a příchod bílých osadníků
Od poloviny 19.století začaly některé evropské národy, včetně Britů a Němců, projevovat zájem o východoafrické pobřeží. Britové po odstěhování Seyyid Saida na Zanzibar, založili na ostrově konzulát. Později došlo k uzavření dohody o rozdělení sfér vlivu ve východní Africe mezi Brity a Němci. Součástí dohody také bylo, že si zanzibarský sultán mohl ponechat z britského území 16 kilometrů široké pobřežní pásmo Keni. Tato dohoda zůstala platná až do vyhlášení nezávislosti, kdy poslední zanzibarský sultán Seyyid Khalifa, podstoupil toto území nové vládě.
Keňské vnitrozemí, především Rift Valley (Velká příkopová propadlina) a vrchovina Aberdare, zůstalo až do 80. let 19. století nedstupné, protože v této oblasti žili Masajové. Jejich pověst skvělých válečníků stačila na to, aby odstrašila případné zájemce o jejich území.
Významnými prvními objeviteli byli Gustav Fischer (německý badatel, jehož skupina byla prakticky celá vyvražděna Masaji u Pekelné brány na jezeře Lake Naivasha v roce 1882), Joseph Thomson (skotský badatel, který došel k Viktoriinu jezeru přes jezera v okolí Rift Valley a přes vrchovinu Aberdare v roce 1883) a hrabě Samuel Teleki (Maďar, který prozkoumával oblast jezera Turkana a hory Mt Kenya v roce 1887). Anglický biskup James Hannington se vydal na cestu v roce 1885, aby založil diecézi v Ugandě, ale neměl příliš mnoho štěstí. Objevil sice jezero Bogoria (v době kolonizace známé pod jménem Hannington), ale byl zabit u Nilu.
Od konce 19.století byli Masajové poměrně slabí a jejich počet byl snížen několik let trvající občanskou válkou mezi dvěma opozičními frakcemi Ilmaasai a Iloikop. Velký počet obětí si vyžádal také dobytčí mor, cholera, a hladomor v letech 1880 – 1892. Britové využili situace a dojednali s duchovním vůdcem Masajů Olonanou mírovou smlouvu. Ta umožnila Britům vystavět železnici přes území Masajů mezi Ugandou a Mombasou. Přibližně v půlce této železnice stojí dnes hlavní město Keni – Nairobi.

Po dostavění železnice a po přesunutí ústředí koloniální správy z Mombasy do Nairobi se začali bílí osadníci stěhovat do úrodné vrchoviny severně od Nairobi ve snaze najít vhodné pozemky pro obdělávání půdy. Správní orgány kladli velký tlak na Olonanu, aby území Masajů bylo pouze na jedné straně železnice. Ačkoli tímto krokem byla výrazně omezena masajská svoboda, bílí osadníci se s tím nespokojili a zanedlouho chtěli vlastnit půdu i na nově vytvořeném území masajské rezervace. V letech 1910 a 1911, byli Masajové zde žijící donuceni odtáhnout jižněji, navzdory veškerým Olonanovým protestům.
Je sice pravda, že Masajové museli bílím osadníkům obětovat území o největší rozloze, silně však byli poškozeni také Kikuyiové, zemědělský kmen, který obýval vrchovinu na západní straně Mt Kenyi a Aberdare. Kikuyiové byli ve 20.století alespoň částečně odškodněni za odcizení půdy bílými osadníky. Mnoho větších kmenů jako Luové a Luyhaové byly také silně postiženy kolonizací.
Osídlení na počátku 20.století bylo vedeno lordem Delamere, bojovným aristokratem- farmářem, který pocházel z anglického Cheshire. Vzhledem k tomu, že nebyl příliš dobře obeznámený s místní půdou, podnebím, škůdci a divokou zvěří, skončily jeho první podniky (chov ovcí a pěstování pšenice) přímo katastrofálně. Po roce 1912 postavili Delamere a jeho následovníci farmy jako smíšené zemědělské usedlosti. Další evropští osadníci založili plantáže pro pěstování kávy.
Osídlování Keni bylo přerušeno 1. světovou válkou, během které asi dvě třetiny farmářů vytvořili improvizované jednotky jízdy a vydali se bojovat proti Němcům do sousední Tanzánie. Zanechali zde svoje manželky, které se musely postarat o rozlehlé farmy. Další osídlování pokračovalo po válce, kdy většině válečných veteránů byla nabídnuta půda na vrchovině, buď za velmi nízkou cenu nebo na dlouhodobé splátky. Výsledkem toho byl další nárůst počtu bílých osadníků. Do 50. let vzrostl tento počet na 80 000.


Počátky afrického nacionalismu
Od roku 1920 se stále více a více Kikuyů stěhovalo do Nairobi nebo byli zneužíváni kolonialistickou ekonomikou. Rozzlobeni odcizováním jejich země zakládali mnoho spolků, jejichž společným cílem bylo navrátit půdu Kikuyům.
Jedním z prvních vůdců těchto spolků byl Harry Thuku. Krátce poté, co byl zatčen pro svou činnost správními orgány v březnu 1922, se před policejní stanicí, kde byl držen, shromáždil dav, do kterého policie bez milosti střílela.
Thuku byl nakonec poslán do Kisimaya v Somálsku a byl propuštěn z vězení v roce 1930 pouze za příslib spolupráce s úřady koloniální správy. Jeho spolupráce ho stála vedoucí postavení v Kikuyiském hnutí, protože byl ostatními považován za kolaboranta. Po této události došlo k politizaci Kikuyů a byl to začátek podporované kampaně za politická, společenská a ekonomická práva.
Zatímco jméno Harry Thuku pomalu zapadalo v zapomnění, objevil se nový vůdce. Jeho jméno bylo Johnstone Kamau, později Jomo Kenyatta, který se stal prvním prezidentem svobodné Keni. Kenyatta se narodil v roce 1892 na vrchovině severně od Nairobi jako syn zemědělce. Rané dětství strávil pečováním o otcova stáda. Když dosáhl věku 13 let, každý den běhal do blízkého misionářské školy, kde získal svoje vzdělání. V 29 letech se přestěhoval do Nairobi. Pracoval jako soudní překladatel, jeho schopnosti však spočívaly v řečnictví. Brzy se stal sekretářem pro propagandu ve Východoafrické Asociaci, která byla zřízena, aby vedla kampaň za pozemkovou reformu, vyšší platy, lepší vzdělání a zdravotnickou péči pro Afričany. V této době nesměli Afričané vstupovat do hotelů a restaurací a pro státní správu byli vhodni pouze na špinavé nejhorší práce.
Oficiální politika britské vlády upřednostňovat africké zájmy v případě konfliktu byla velmi často ignorována, protože lord Delamere měl velmi silný vliv v radě, která se zabývala legislativou, a byla složena pouze z bílých osadníků. Kenyatta se připojil jako generální sekretář k mnohem více otevřenější společnosti Kikuyu Central Association.
Krátce poté, v roce 1929, se vydal na cestu do Londýna s finanční podporou Indů, kteří měli určité konexe na komunistické funkcionáře, aby hájil zájmy Kikuyů u Ministerstva pro koloniální správu. Ministr se s ním odmítl setkat, a tak se Kenyatta spojil se skupinou League Against Imperialism, která ho vzala do Moskvy a Berlína a poté zpět do Nairobi. Do Londýna se vrátil o rok později a zůstal zde dalších 15 let. Čas strávil zlepšováním svého řečnického umění před davy lidí na Trafalgar Square, studoval revolucionářské taktiky v Moskvě, navštívil farmy ve Skandinávii a vybudoval společně s Hastings Banda (budoucím prezidentem Malawi) a Kwame Nkrumah (budoucím prezidentem Ghany) Panafrickou federaci. Po návratu v roce 1946 byl uznán za leadera Keňského liberálního hnutí.
Během 2.světové války verbovaly vlády Belgie, Francie, Británie a Itálie příslušníky afrických kmenů. Když válka skončila, vojáci, kteří se vrátili, již nechtěli dále akceptovat současný stav a začali se aktivně podílet na kampani.
Hlavní africkou politickou organizací zapletenou do konfrontace s koloniálními úřady byla Kenya African Union (KAU), nejprve vedená Harry Thukou a později Jamesem Gichuru, který rezignoval na svou funkci ve prospěch Kenyatty po jeho návratu z Londýna.


Povstání Mau Mau
Protože požadavky KAU byly stále ostřejší a koloniální úřady byly čím dál tím méně ochotnější dělat ústupky, začaly se mezi různými kmeny, včetně Kikuyů, Masajů a Luů, šířit obřady, které dávaly úřady do klatby. Při některých těchto tajných obřadech museli účastníci přísahat, že budou zabíjet Evropany i africké kolaboranty. Mau Mau byla jedna z takových tajných politických společností, jejíž členové se zúčastňovali zaklínacích obřadů. Byla založena v roce 1952, jejími členy byli především Kikuyové a její hlavním cílem bylo vyhnat bílé osadníky z Keni.
Prvním úderem bylo vyvraždění celého stáda dobytka patřícího bílému farmáři v roce 1953. O několik týdnů později došlo k masakru 21 Kikuyů, kteří zůstali loajální koloniální vládě. Povstání Mau Mau začalo.Vláda vyhlásila stav ohrožení a začalo shromažďovat příslušníky kmenů v „ochraňovaných vesnicích“, které byly obehnané ostnatým drátem a hlubokými příkopy a bylo z nich zakázáno vycházet po setmění. Asi 20 000 Kikuyů bylo naverbováno, aby asistovali britským armádním jednotkám povolaných k potlačení povstání a aby pomohli střežit „ochraňované vesnice“.
Povstání skončilo v roce 1956 porážkou Mau Mau a počet obětí se vyšplhal na 13 500 Afričanů (partyzáni, civilisté, vojáci) a přes 100 Evropanů (včetně 37 osadníků). Dalších
20 000 Kikuyů bylo uvrženo do vazebních táborů, kde jich mnoho umřelo na podchlazení nebo nemoci.
Měsíc po začátku povstání byli Kenyatta a další hlavní představitelé KAU zatčeni a uvězněni jako údajní vůdci Mau Mau. Je velmi nepravděpodobné, že by Kenyatta měl jakýkoli vliv na velitele Mau Mau, nebo dokonce byl jedním z vůdců, přesto byl po pětiměsíčním soudním přelíčení odsouzen k sedmi letům žaláře v odlehlé oblasti Turkana. Byl propuštěn v roce 1959, ale téměř okamžitě poslán do Lodwaru do domácího vězení.
Povstání vedlo k hromadnému odchodu bílých osadníků do Zimbabwe, Jihoafrické republiky a Austrálie. V roce 1960 se v Londýně konala konference Lancaster House Conference, kde byla naplánováno osamostatnění na prosinec roku 1963. Britská vláda přislíbila nové keňské vládě 100 miliónů USD v dotacích a půjčkách, takže mohly být vykoupeny pozemky evropských farmářů a znovu navrácena půda kmenům.
Mezitím došlo k rozporu mezi dvěma frakcemi KAU- mezi těmi, kteří chtěli jednotnou vládu s pevnou centralizovanou mocí v Nairobi, a mezi těmi, kteří upřednostňovali federální uspořádání státu, aby se vyhnulo dominantnímu postavení Kikuyů. Došlo k rozštěpení na dvě různé strany – Kenya African National Union (KANU) a Kenya African Democratic Union (KADU) pod vedením Ronalda Ngala. Mnoho bílých farmářů, kteří zůstali podporovalo KADU.
Kenyatta byl propuštěn z domácího vězení v polovině roku 1961 a ihned převzal prezidentství KANU. Navzdory jeho uvěznění koloniálními úřady, neprojevil žádnou zášť vůči bílým farmářům a uklidnil je, že i po prohlášení nezávislosti zde budou mít budoucnost.
V následujících letech bylo vládou několik málo farem odkoupeno od bílých farmářů a půda rozdělena na pozemky o minimální rozloze, tak aby uživila 15-20 lidí. Tato akce rozhodně nezmírnila tlak, který byl kladen na rozdělování půdy v zemi s jednou z největších porodností na světě a naopak vedla k úpadku zemědělské produkce a ohrozila velmi citlivou ekologii tohoto regionu. Od roku 1980 byla Keňa donucena importovat víc než polovinu požadovaného obilí, zatímco v roce 1975 byla zcela soběstačná.


Získání nezávislosti
V roce 1962 vytvořili dvě politické strany KADU a KANU koaliční vládu, ale po volbách v květnu 1963 se k moci dostala KANU a Kenyatta. Keňa se stala nezávislou zemí v prosinci roku 1963 a Jomo Kenyatta se stal jejím prvním prezidentem. V Keni vládl až do své smrti roku 1978. Za Kenyattova prezidenství se Keňa stala jednou z nejstabilnějších a nejvíce prosperujících zemí v Africe. Jedním z jeho nedostatků byla nadměrná neobjektivnost ve prospěch svého vlastního kmene. Za jeho prezidentství začala také hojně bujet korupce, především těch nejvlivnějších osob.
V roce 1964 se Keňa stala zemí s pouze jednou politickou stranou, protože opozice (KADU) byla dobrovolně rozpuštěna. Tím skončila také myšlenka federalismu a dvoukomorové shromáždění se stalo jednokomorovým shromážděním.


Konec 20. a počátek 21. století
Kenyattovým nástupcem se stal jeho viceprezident Daniel Moi. Tento příslušník kmene Tugen (jeden z devíti kmenů skupiny Kalenjin) byl kikuyiskými vlivnými špičkami považován za pouhou figurku vhodnou pro jejich zájmy. Moiovi chybělo charisma jeho předchůdce a byl také mnohem méně ochotný snášet kritiku režimu. První roky jeho vlády byly poznamenány zatýkáním disidentů, rozpadem kmenových společností a uzavřením universit.
Po vítězství ve volbách v roce 1987 rozšířil Moia svůj kabinet na 33 ministrů. Koncem roku 1987 přijal parlament bez odporu změny v ústavě, které posilovaly Moiovy prezidentské pravomoce, včetně práva propustit staré soudce atd.
Přesto vláda nebyla schopná umlčet různé představitele křesťanské církve (obzvláště biskupy anglikánské církve), kteří stále častěji měnili svá kázání v politické projevy. Byli podporováni upřímnou kritičkou vládního despotismu, profesorkou Wangari Maathai, vůdkyni hnutí Green Belt. Všichni tito lidé byli pomlouváni prezidentem a některými jeho ministry a objevily se i hlasy volající po jejich vystěhování ze země nebo zatčení a následný proces za podněcování ke vzpouře. Pravděpodobně nejvíce trpěla Maathai, protože byla donucena opustit svůj skromný úřad na universitě.

S pádem komunismu ve východní Evropě a rozpadem Sovětského svazu bylo podle západních mocností nutné přestat podporovat zkorumpované africké režimy. Keňská vláda se brzy ocitla pod intenzivním tlakem sponzorských zemí, a pokud si chtěla udržet jejich finanční podporu, musela zavést pluralitní systém a vyhlásit datum nových voleb.
Vláda musela čelit zahraničnímu dluhu 9 biliónu USD, výraznému poklesu ekonomiky a odhodlané opozici ve formě skupiny Forum for Restoration of Democracy (Fórum za znovunastolení demokracie – FORD), a proto byla donucena odstoupit. Na počátku roku 1992 byl přerušen tok dotací z prakticky všech západních zemí.
Mezitím dělala KANU vše proto, aby umlčela všechny důvěryhodné uchazeče o prezidentské křeslo.V roce 1990 byl zavražděn vzdělaný bývalý ministr zahraničních věcí Dr. Robert Ouko a vyšetřování jeho smrti se táhne bezvýchodně až do dnes.
KANU vyhrála volby v roce 1992. Mezinárodní pozorovatelé jako Mezinárodní měnový fond (IMF) nebo Světová banka považují toto vítězství za výsledek Moiovy kampaně – kupování volebních hlasů. Samozřejmě dobré nebyly ani neustálé hádky opozičních stran o to, kdo bude prezidentským kandidátem opozice, a Moi zaznamenal významné volební vítězství.
Začátek voleb v roce 1997 byl silně podrážděný a vše vyvrcholilo při neslavné Saba Saba opoziční rally, které se konalo 7. července v Nairobi. Záběry opozičních poslanců a představitelů církve napadených policií v katedrále Všech svatých byl národ silně šokován. Aby zklidnila situaci na politické scéně, přistoupila KANU na vyjednávání o reformě ústavy.
Navzdory tomuto malému kolektivnímu vítězství se nedokázala opozice sjednotit a vybrat jednoho kandidáta a zůstala rozdělena do skupin podle kmenů.
Moi tedy opět vyhrál v prezidentských volbách. Když se uklidnila situace, získala KANU v parlamentu 113 křesel a spojená opozice 109. Byla tedy připravena půda pro konfrontační parlament, ale KANU plynule přešla ke spolupráci se dvěma největšími opozičními stranami – Democratic Party (Kikuyové, 39 křesel) a National Democratic Party (Luové, 21 křesel).
Po přílišné publicitě skončila snaha strany Safina sjednotit opozici fiaskem. Bez celostátní podpory získali pouze 3 parlamentní křesla.
Během voleb vedly násilnosti na pobřeží údajně vyvolané místními politiky KANU k nepokojům, útokům na domy a stovky Kikuyů a Luů byly zavražděny. Moi dokázal tyto násilnosti zlikvidovat.
Reportáže mezinárodních médií vedly k tomu, že v Evropě a Severní Americe došlo k masivnímu poklesu zájmu o návštěvu Keni. Přibližně 60 000 lidí tak ztratilo zaměstnání a keňská ekonomika byla výrazně oslabena.

I v dnešní době spočívá kontrola vlády a některých ekonomických sektorů v rukou Kikuyů. Obrovským problémem je stále korupce.
V letech 1997-1998 byla země postižena katastrofálním suchem a prudkými dešti, které způsobily záplavy a zničily infrastrukturu. Mombasa a Rift Valley byly prakticky odříznuty od zbytku země a extrémní vlhkost v oblasti Rift Valley přispěla k rychlému šíření žluté horečky, cholery a malárie.
Obzvláště na severu roste pocit nejistoty a nebezpečí především kvůli přílivu zbraní z konfliktů v jižním Súdánu a v Somálsku.
Asi nejdramatičtějším aktem násilí byl teroristický útok v srpnu 1998, kdy teroristická organizace vedená Usamou bin Ládinem vyhodila do povětří americkou ambasádu, která sídlila přímo v centru Nairobi. Ambasáda byla zcela zničena a přes 200 lidí (většinou Keňanů) bylo zabito a stovky jich byly zraněny. Ve stejný den došlo také k útoku na americkou ambasádu v Dar es Saalamu v Tanzánii. Není tedy divu, že oproti roku 1996 přicestovalo do země o 50 % turistů méně.
Teroristický útok však vedl na druhé straně také k částačnému zastavení politických rozepří a k většímu semknutí znepřátelených skupin. Tato situace však bohužel neměla dlouhého trvání.



© 2004 Sopka.cz | Kopírování obsahu pouze se souhlasem Sopka.cz

Vyhledávání:


Chcete vědět o všem, co se děje na Sopce, první?
email  
heslo  
zapamatovat heslo

Nová registrace
Zapomněl jsem heslo
Chci změnit nastavení
Chci zrušit účet

Odkazy


AZ elektro





Partnerské weby
CK Marco Polo - exotická dovolená snů | pobytové i poznávací zájezdy | zájezdy na míru | dovolená u moře Kvalitní zahradní nábytek www.africke-expedice.cz www.calabria.cz